Londýnské kvarteto Wolf Alice se na festival Rock for People vrátilo po čtyřech letech. Přijeli ne jako jiná kapela, ale jako do plného potenciálu rozkvetlá verze té samé kapely. Perfektně sehraní muzikanti plní energie a hlavně sebevědomá frontwoman Ellie Rowsell, která definitivně vyrostla ve skutečnou rockovou hvězdu. Umí ve zpěvu jemně šeptat stejně jako punkově křičet, uvolněně tančit, stylově pohazovat deštěm promočenými vlasy i stavět se do fotogenických póz. A přesto se úplně nevytratila ani ta sympaticky nesmělá Ellie, která říká česky „děkuju“ a pak se ujišťuje, jestli to vyslovuje dobře, nebo které v jiné chvíli při děkování dojetím přeskočí hlas.
Wolf Alice by se klidně mohli pro účely festivalu přepnout do své punkrockové polohy a setlist postavit jen ze samých vypalovaček, místo toho ale dali dohromady dohromady docela odvážný set, který ukázal celý jejich subžánrový rozptyl. A ono to až překvapivě dobře fungovalo. Takže vedle zběsilé Play the Greatest Hits zařadili třeba i jemňoučké Sofa, hudebně komplexní Bloom Baby Bloom nebo The Last Man on Earth, kde si Ellie jen sedla a nechala se doprovázet pianem. To byl jeden z nejkrásnějších momentů nejen tohoto koncertu, ale i celého festivalu.
Když kapela ještě vytáhla starší kus Visions of a Life, nestačil jsem se už divit. Ellie nejdřív avizovala, že tohle už dlouho nehráli, a pak následovala perfektně zahraná, dlouhá, těžce riffová skladba se sborovými vokály všech členů, místy až stoner-rocková záležitost.
Pódiová show si vystačila se stříbrným pozadím s hvězdou a maximálním fokusem na interakce muzikantů a hlavně okouzlující a podmanivou frontwoman. Nic jiného nebylo třeba. Končilo se tradičně romantikou Don’t Delete the Kisses, při které zapadalo slunce. A mně bylo líto každého z těch lidí, kteří se během druhé půlky koncertu už trousili pryč zabrat místa na Bring Me The Horizon. Protože Wolf Alice byli čirá hudební radost.
