Klářin hudební příběh je cestou od role muzikantky v pozadí k vlastní autorské výpovědi. Na domácí scéně si ji mohou posluchači pamatovat například jako bubenici skupiny Nylon Jail, v Londýně působila po boku bluesového kytaristy a zpěváka Matta Longa a zůstává spojena s kapelou Hyperreal, se kterou koncertuje. Zkušenosti získala i během spolupráce se zpěvačkou Karin Ann, se kterou absolvovala turné po Evropě i Spojených státech.
Po letech strávených za bicí soupravou dává prostor vlastnímu hlasu. Projekt Klara Black pro ni není jen změnou role, ale přirozeným pokračováním hudební cesty, na které spojuje zkušenosti bubenice, autorky i zpěvačky. Povídali jsme si o hledání vlastního zvuku, životě mezi Prahou a Londýnem i o tom, proč jí bicí nakonec nestačily.
Co bylo impulsem k tomu, aby úspěšná bubenice, která má za sebou řadu zkušeností i v zahraničí, vystoupila z rytmu a vydala se na cestu sólové umělkyně a zpěvačky?
Základní impuls se objevil už třeba před deseti lety a vycházel z mojí potřeby uchopit, jak vnímám svět, hudbu a umění, a vyjádřit to. Dlouho to ve mně vězelo a muselo to ven. Pochopila jsem, že bubny jsou super, strašně mě baví, ale že to není celé. Nestačily k tomu, abych vyjádřila celek tak, jak ho vnímám.
Kdy se to začalo zhmotňovat v první nápady?
Když jsem přiletěla z Kolumbie, kde jsem byla za šamany. Bylo to transformativní období, kdy jsem se odstěhovala z Londýna. Měla jsem za sebou v osobním životě rozchod a získala jsem pocit, že nemám co ztratit. Že potřebuji otevřít novou kapitolu, protože hodně věcí v mém životě přestalo existovat. Tak jsem jela do Kolumbie, kde proběhla, řekla bych, hluboká transformace. Pak už se ty věci začaly dít samy. První text jsem začala psát v hotelu v L. A., když jsem čekala na hraní s Karin na nějakém festivalu. Přiletěla jsem tam rovnou z Kolumbie, měla jen krosnu a batůžek, neměla jsem ani počítač, jenom mobil a podivné oblečení, které bylo vhodné do Amazonie, ale rozhodně ne do L. A. Byla jsem tam úplně sama a neměla moc peněz, tak jsem nějak cítila, že teď je ta chvíle. Že už se musím přestat vyhýbat hlasu, kterému jsem dlouho odolávala.
Použila jste slovo hlas a ten mě také zajímá. Jako bubenice jste zvyklá na fyzickou exaktnost, rytmickou stabilitu a podobně. Jak jste se vyrovnala s tím, že zpěv je vlastně nástroj, který stabilitu úplně nepotřebuje a je více náchylný k emocím? Musela jste si v hlavě vypnout metronom, aby váš hlas mohl vyznít?
Chápu otázku, ale nikdy jsem to nevnímala tak, že by zpěv byl něco, pro co bych se musela nějak zásadně rozhodovat. Spíš to opravdu vycházelo z toho, jakou hudbu reálně poslouchám a jak ji vnímám. I proto mi bubny nestačily. Vždycky jsem byla spíš hudebnice než pouze bubenice. Z toho vychází můj projekt – je to prostě kompletní uchopení hudby mým filtrem, mojí optikou. Začala jsem psát písničky tak, jak to přicházelo. Zjistila jsem, že musím zpívat, protože mi přicházejí melodie i texty, tak jsem začala makat na zpěvu a samozřejmě platit lekce, protože mám ráda, když jsou věci dobré.
S komplexním pohledem na to, jak má nahrávka znít, souvisí otázka na producenta Václava Exnera. Jak začala vaše spolupráce a jaký byl jeho přínos?
Seznámila nás společná kamarádka, oba jsme se tehdy vrátili z L. A. On tam studoval produkci a já hrála s Karin, takže jsme byli v podobném nastavení. Povídali jsme si a já jsem zmínila dema, která jsem dělala s Michalem Šupákem. Dala jsem mu je poslechnout. Řekl, že by se mnou rád něco zkusil vyprodukovat. Já jsem zpočátku byla zdrženlivá, protože jsem moc nevěřila, že by lidé v Česku měli kvality, které jsem hledala. Jedno demo jsem s ním ale zkusila. Cítila jsem, že přináší protitlak vůči tomu, co dělám. Má dema byla velmi alternativní, neměla moc formu. On jim dodal popovější, mainstreamovější říz. Tlačil mě, abych z té mojí ulítlé alternativy šla trošku víc na zem. Zjistila jsem, že to vlastně potřebuju. Proto to zafungovalo, a nakonec jsme udělali celé EP.
Studovala jste psychologii. Pokud vím, psychologie dává nadhled nad duševními procesy a umožňuje jim porozumět. Nebylo to pro vás při psaní textů omezující? Neanalyzujete je třeba příliš a nebrání vám to vyjádřit myšlenku nebo emoci?
Naopak. Spíš je to autoterapie než autocenzura, co mi studium dává. Studovala jsem psychologii zaměřenou na psychoterapii, protože mou motivací nebylo pracovat jako psycholožka, ale rozumět svým vnitřním obsahům. Řekla bych, že s hudbou dělám to samé, takže to jde ruku v ruce. Analýza sice probíhá, ale až zpětně. Když něco napíšu, podívám se, co v tom vězí, a řeknu si: „Aha, ty jo, počkej, tohle na tobě asi zrovna leží, Kláro. Možná by ses na to v osobním životě měla podívat.“ Není to nic, co by mi v tvoření bránilo, naopak mi to pomáhá vytáhnout z muziky cenné bonusy, abych se lépe zorientovala v tom, co prožívám.
Co byste si přála, aby to dalo posluchačům?
Prožívám intenzivní věci a hudba je pro mě jediný způsob, jak se s tím vyrovnat. Přála bych si, aby se mé písničky posluchačů dotkly, aby skrze ně našli cestu k danému tématu a nemuseli si procházet takovým extrémem jako já při jejich tvoření. Představuji si, že moje skladby v lidech rozezní věci, na které je nepohodlné se dívat. Moje hudba nevznikla proto, aby byla primárně příjemná, veselá a dělala lidem dobrou náladu na večírku. Je to spíš výzva: pojďme se podívat, co v nás doopravdy je, buďme k sobě upřímní, přiveďme zpátky domů ty nepohodlné části a nebojme se setkat s vlastní temnotou.
Jaké máte s projektem další plány?
To je velká neznámá, protože bych si ráda našla booking a management a hrála živě. Nechci ale zůstávat v Česku, takže bych chtěla hledat v zemi, do které se budu pravděpodobně stěhovat v průběhu tohoto roku. Mám ještě připravenou jednu písničku, která by měla vyjít na přelomu léta a podzimu, a také materiál na další EP.