Bylo by až příliš snadné tenhle projekt odpálit. Zatvrzelému posluchači může vadit Arletina volná, nekompromisní flow, se kterou jako chráněnkyně Huga Toxxxe boří genderové stereotypy. Mainstreamovým uším zase nebude po chuti, že se tihle dva nijak zvlášť netlačí do trendovosti. Jen si dělají svoje. A dělají to s přesvědčením: nejhorší děti mají nejlepší sound. A komu se to nelíbí... však víte.
Jako bych zpovzdálí slyšel Karla Gotta notovat Zůstanu svůj. Je to totiž až poetické. Už jen název novinky rnb evokuje něco osobního a náladového. Vyšla v roce, kdy Arleta debutovala sólovkou Toxic Rodeo a dělala předskokanku Denzelovi Currymu v Praze. Velké věci. Ale zároveň s nimi každodenní realita — stres, málo peněz, žádný čas. Jak by řekli v zámoří: feeling blue. Jenže když do toho vleze láska, dá se to nějak přežít.
A tak se z jejich blues stal rytmus. Z kluka, který to kdysi přeháněl s pózou v Churaq Clique a pak spadl na drogové dno, se stal respektovaný producent a rapper. Z holky, kterou scéna zpočátku nebrala vážně, domácí rapperka numero uno. Spojili se. A dává to smysl.
Slévárna pocitů
Co všechno jejich album obsahuje? Stačí mrknout na instagramy. Berlin uvádí první část desky takhle: „Jsou tam lovesongy, je tam něco pro agresory, je tam disstrack na dva debily, p*čoviny, kolotoče, prostě široký spektrum.“ Jestli to široké spektrum opravdu cítíte, je otázka. Mně osobně se nálady jednotlivých skladeb spíš slévají dohromady.
Vibe desky je jasně daný: láska. Červená linka, která se táhne napříč. Už track xobie říká, že tihle dva patří k sobě. A pokud by měl někdo pochybnosti, jestli jejich vztah funguje i fyzicky, odpovědí je napnutý Erotikon tenze. Ústřední fráze „what the f*ck“ v sobě má tolik vrstev, že stydlivějším z nás možná zrudnou tváře.
Jsem ale trochu rozpolcený. Baví mě to. Rád to poslouchám. Ale zároveň mám pocit, že se jednotlivé stopy ztrácejí v jednom dlouhém proudu. Z první části desky mi moc nezůstalo. Z toho „kolotoče“ vyčnívá snad jen romcom — track s melancholickým, uptempovým UK feelingem, který by mohl ovládnout domácí parkety. A kdo ví, s Arletinou čechoangličtinou možná i ty zahraniční. Ještě bych nerad zapomněl zmínit nad vodou, i ten má sílu.
Přemýšlel jsem, čím to je. Je to přesycenost láskou? Nebo způsob, jakým vnímám Arletin monotónní hlas? Produkčně mě deska úplně nepřekvapila. Ano, místy to zní jako breakcoreová technovlna plná emocí, ve které se angličtina a čeština promíchávají jak v jazykovém mixéru. Ale výlet jsem čekal o trochu větší.