Na začátku je fajn položit si důležitou otázku. Když máte EP o délce 14 minut a pěti skladbách, z nichž každá vznikala na jiném místě, v jiném čase a s jinými lidmi, může produkčně taková deska vůbec držet pohromadě jako celek? No, moc ne.
Hit So Hard nemá nějaký ucelený koncept, pojící prvek, není to EP, na němž kapela chtěla teď a tady zachytit své momentální autorské rozpoložení, než se pustí do větší práce. Nahlíženo touto optikou EP očekávání nenaplní. Jenže když se na to podíváme jinak a budeme Hit So Hard brát jako kompilaci různě posbíraných nahrávek vzniklých příležitostně mimo běžnou studiovou práci kapely, a na ně pak nahlédneme jako na samostatné singly (protože ony opravdu samostatně vyjdou a vyšly, Here It Comes Again dokonce už před dvěma lety), jde vlastně o kolekci šťavnatých jednohubek, kde každá je něčím zajímavá a sexy.
Třeba taková It’s Not může evokovat stoner rockovou variaci na zeppelínovskou When The Levee Breaks (napadlo to vůbec někoho při skládání a nahrávání?). I’d Be Jealous Too složená s Matějem Belkem na šumavském songwriting kempu pro změnu zní, jako kdyby si oba pánové řekli: „Tak, a teď fanouškům Lufťáků ukážeme, že to umíme i vážně a temně.“ Pak jsou tu Here It Comes Again a Too Old for DIY, typičtí The Atavists, jak je znáte z klubů a předchozích desek. Pětici ovšem korunuje úvodní Hit So Hard, zvukově tak skvostně přepálená věc, až si představujete aparaturu poskakující po studiu. Nevím, jak bude znít deska chystaná na podzim, ale jestli bude mít takové koule jako tato skladba, bude rozhodně o čem mluvit a pro mě to bude adept na tuzemskou nahrávku roku. Nicméně Hit So Hard je pro mě klipem roku už teď.
Upřímně, není snadné recenzovat takto poskládané EP, z něhož byla většina skladeb delší dobu venku a dvě z nich jsme už v Headlineru představili v samostatných článcích, protože to bude působit, jako když rozkutálené hrozny konečně naházíte do mističky. Jako samostatné singly ovšem fungují výborně a možná s výjimkou I’d Be Jealous Too se udrží v setlistu kapely hodně dlouho.
Hodnocení: 77%
Verdikt: Spíš stručná kompilace než standardní EP. Jsou tu jak typičtí Atavists, tak nečekané žánrové odbočky. Rozhodně nejde o zvukově a produkčně tak provázaný celek jako jsou jejich studiovky, ale coby poločasová přestávka před další řadovkou to i tak funguje výborně.