Kapela zformovaná kolem nestárnoucího pětasedmdesátiletého frontmana Biffa Byforda vtrhla na pódium s takovým nasazením, že by jim ho mohla tiše závidět i o generaci mladší konkurence. Hned od prvních minut všem přítomným jasně ukázali, zač je toho ta pravá nová vlna britského heavy metalu.
Bylo to nahlas? A jak! Zvuková hradba vás zatlačila hluboko do bláta, přesně tak, jak to má u poctivého metalu vypadat. Samostatnou zmínku si v tomto ohledu zaslouží především nasazení baskytaristy Nibbse Cartera. Ačkoliv je ze současné sestavy vlastně nejmladší, stejně mu táhne na šedesát. Jeho divoký pódiový drive a neustálý pohyb by mu ale mohl závidět leckterý kolega z nastupujících metalcorových formací.
Jenže tady ta chvála trochu končí. Saxon sice objektivně hráli ve skvělé formě a technicky předvedli naprosto precizní set, obrovská škoda ale je, že zhruba od třetího songu se začalo všechno slévat do jedné nerozeznatelné koule. Většina skladeb se nesla ve velmi podobném tempu i struktuře, čímž koncert po chvíli ztratil potřebnou dynamiku a tah. Celkovému dojmu navíc dvakrát nepomohlo ani Byfordovo dosti vlezlé hvízdání na prsty do mikrofonu. Místy to totiž působilo spíš komicky, jako by se frontman na pódiu nesnažil vyhecovat dav, ale marně po hradeckém letišti naháněl zaběhnutého psa.
Co naopak set spolehlivě oživilo, byl fajn kontakt s publikem. Uloupení klasické džískové vesty plné nášivek přímo od jednoho z věrných fanoušků v první řadě patřilo k těm nejlepším a nejvtipnějším momentům celého odpoledne. Stejně jako bezprostřední natáčení živého přenosu přímo na facebookovou stránku kapely.
Saxon mají na svůj věk naprosto neskutečnou formu a pořád jim to parádně a hlasitě šlape. Na multižánrovém festivalu formátu Rock for People, kde jsme přece jen zvyklí na mnohem větší rozmanitost, ale takový monotónní repertoár bez větších překvapení zkrátka zapadne.