„Bylo to strašně těžké, bolestivé a nevěděl jsem, jestli to zvládnu, nevěděl jsem, co mám dělat. A jen díky vám se mi to povedlo. Jen díky vám! Pokaždé, když se z pódia dívám do vašich očí, na vaše tváře, když se dívám na vás, vím, že teď už někam patřím. A to, že se s vámi v tomhle světě můžu cítit tak bezpečně, je něco, za co vám děkuji z celé hloubky svého srdce. Teď vím, kam patřím, a jestli se někdo někdy bojíte nebo se potýkáte s takovými problémy a stavy, poslouchejte, nejste sami! Nejste kurva sami! Jsme tady pro vás! Jsem tady pro vás!“ Musím říct, že můj stručný přepis monologu, který mladý hudebník před skladbou Time pronesl k fanouškům a plakal, jen těžko může vystihnout atmosféru momentu. Tohle byl moment, kdy i největším cynikům ukápla malá slzička!
Když jste se procházeli po „starém známém“ areálu Parku 360 v Hradci Králové, něco bylo jinak. Něco nesedělo – pouhé dva týdny po propršeném a skvělém ročníku festivalu Rock For People jsme tu znovu, a to na třetím, a prvním mimoostrovním ročníku Bludfestu. Ten první a druhý se konal v britském areálu Milton Keynes a hudebník ho založil hlavně proto, protože už ho nebavily stále se zvyšující ceny vstupenek na letní festivaly. Několikrát deklaroval, že mu nejde o zisky, že mu stačí pokrýt náklady a vyplatit umělce a techniku a je hotovo. Hlavním důvodem bylo, aby postavil fanoušky na první místo. Jeho věrný klub, komunitu a rodinu Black Hearts Club. Cílem bylo vytvořit unikátní prostor, kde se každý může cítit sám sebou. Kde není místo pro posměváčky, šikanu a ubližování jakýmkoli způsobem. Místo, kde nezáleží na tvojí identitě, orientaci, stylu – a když nemáš kamarády anebo se jen cítíš sám, je na festivalu speciální prostor s názvem Make A Friend, tedy udělej si přítele – a když se mezi jednou z písniček Yungblud zeptá, zda si někdo v tomto „stanu“ včera opravdu našel přítele, zvedl se velký les rukou.
Celý festival je také neuvěřitelně pestrý, co se týče hudby. Musím říct, že jsem se celý den opravdu dobře bavil, člověk si mohl přecházet ze stage na stage a stále bylo co objevovat. První objev i pro mě je tedy zpěvačka a hudebnice vlastním jménem Nieve Ella Pickering vystupující stručně jako Nieve Ella. Ta se k hudbě dostala během covidových restrikcí, kdy se rozhodla, že se nenechá zastavit nedostatkem sebevědomí a pomocí internetových návodů začala hrát na kytaru. Po tvrdé zkušenosti z hudební školy, kdy se jejímu umu vysmáli, nezahořkla, nezastavila se, ale dál si šla za svým snem a dnes patří mezi důležité nové hlasy Generace Z. V minulosti předskakovala například Girl In Red nebo kapele Inhaler. Když se mezi písněmi obrátí na jednu z fanynek s tím, že jí to hrozně moc sluší a kde si koupila tenhle topík, přišlo mi to jako upřímný hezký moment. Další hudebnice na programu, Jesse Jo Stark, se potýkala s technickými potížemi a její koncert začal s velkým zpožděním – mimochodem, když nad tím přemýšlím, asi nebyla kapela, co by začala přesně na čas. Sice to nevadí, protože stejně nemáte kam utéct a jste rádi, že jste našli stín, ale stejně. S Jesse jsme na Bludfestu nabrali rozhovor, který měl sám o sobě určité zajímavosti, ale když jsme si sedli a Jesse si bouchla lahev šampaňského, bylo vše tak, jak má být. Ale o tom až někdy v budoucnu na stránkách Headlineru.
Před každým z koncertů na hlavním (a krásném) pódiu běžela společná kampaň hudebníka a projektu War Child s cílem vybrat finanční prostředky na pomoc, vzdělávání a ochranu dětí, které žijí v oblastech postižených válečnými konflikty. Ano, mohl tam být sponzorský vzkaz, reklama, ale nebyla. O tomto projektu jste se mohli dozvědět více v areálu a pokud máte čas, můžu jen doporučit jejich stránky. Přispějte a pomožte těm, co to potřebují. O této charitativní organizaci jsme už v minulosti psali, když vydala kompilační desku Help(2), na kterou jim nahráli písně přední světoví hudebníci jako Arctic Monkeys, Damon Albarn, Olivia Rodrigo, Young Fathers a další.
Jediný čistě rapový zástupce programu Destroy Lonely se snažil dostat do lidí energii, ale upřímně se mu to zas tolik nedařilo. Nejspíš za to mohlo i to neuvěřitelně rozpálené počasí. Největší „hvězdou“ odpoledního programu byla projíždějící kropicí hasičská auta a různá mlžítka umístěná po areálu. To horko bylo opravdu k nesnesení, sám nejsem úplně fanoušek letních měsíců a teplot atakujících tropické hodnoty, ale v areálu se díky jeho členitosti dal najít stín a organizátoři se snažili pomáhat, jak mohli. Plus benefit byl, že jste si mohli přinést vlastní vodu v lahvi a tu si pak v areálu na několika místech bezplatně doplnit. Tady šlo hlavně o lidi, ne o peníze.
Když se zaposlouchávám do kláves v písni Break On Through (To The Other Side) kapely The Doors, přemýšlím, jak dlouho už jsem Palaye Royale, kteří píseň použili jako intro, neviděl a neslyšel. Jejich set byl fantastický a ano, byly balony, byl nafukovací člun a byly návštěvy hudebníků mezi fanoušky. Zároveň šla z kapely cítit strašně velká energie a člověk se nenudil. Kdo mě uchvátil možná i o trošku víc, jsou Leap. Mladá kapela, se kterou se známe od jejich pražského koncertu a s níž jsme také do Headlineru nabrali rozhovor. Za těch pár měsíců na sobě tedy zapracovali! Dneska už se nebojím říct, že jde o „next big thing“, čili další velkou věc. Oznámili nám, že se chystají na své první světové turné, ale že se nemusíme bát, protože na Čechy a Českou republiku nikdy nezapomenou a zavítají i k nám.
To je vlastně často zmiňovaná věc – zdejší fanoušci. Asi jsme holt nějak speciální, protože o nás hudebníci (nejen) vystupující na Bludfestu tak hezky mluví. Pro svou nespoutanost a energii, pro to, že se umíme položit do hudby a koncerty opravdu prožít a udělat velkou a divokou párty. Jste to vy – fanoušci, kdo je pro hudebníky důležitý, a je vlastně velká čest mít ve světě takovýto status.
V areálu sice hraje prim čeština, ale angličtina a němčina jsou zde slyšet rozhodně častěji než na jakémkoli hudebním festivalu, kde jsem za dlouhá léta byl. Narazil jsem na postarší londýnský pár, který se se mnou dal do řeči. Dozvěděl jsem se, že se úplnou náhodou ocitl na prvním Bludfestu a účast na festivalu se stala jejich tradicí, že den před festivalem navštívili Prahu, která se jim moc líbila, a že dále pokračují na dovolenou do Francie, jen potřebovali vidět další Bludfest. A to se opravdu (se vší úctou) nejednalo o mladé fanoušky – to je to kouzlo, co Yungblud má – dokáže „nakazit“ každého!
Ještě před hlavní hvězdou festivalu vystoupily v areálu dvě skotské partičky. Fenomenální kapela Biffy Clyro přinesla hodinový set tak nabušený a napálený hity, že si člověk po těch 60 minutách až říkal, kam se ten čas poděl. Simon Neil, frontman kapely vystupující pouze v botách a sportovních trenýrkách, je neuvěřitelný. Koncert kapely řadím hodně vysoko mezi těmi, které jsem už viděl. Primal Scream naproti tomu hráli v krytém stanu a upřímně musím říct, že mně se jejich set do nálady moc netrefil, byť na hit Loaded jsem si samozřejmě zaskákal. Na druhou stranu jsem viděl a četl naprosto radostné a šťastné posty na sociálních sítích, a tak jsem prostě možná jen byl už znaven tím tropickým sluncem.
„GLOSA: Yungblud ukázal Česku jazyk, srdce i slzy. Bludfest je životní zážitek.“ Čtěte zde.
O koncertu Yungbluda se pro vás už rozepsala Šárka a já můžu jen doplnit, že kamkoli jsem se před hlavním pódiem posunul, všude se zpívaly nejen refrény, ale i celé písně. Všude člověk narážel na dojaté a šťastné fanoušky a jak jsem psal v úvodu, sám Yungblud se neubránil slzám. Ano, jeho hudba a koncerty mají spoustu a spoustu klišé, hudebních motivů odkazujících na slavné skladby, ale člověk mu prostě věří, o čem zpívá. Věří jeho uhrančivému projevu. Bylo to sexy, bylo to nahlas. Písnička Changes věnovaná „princi temnoty“ Ozzymu Osbourneovi, paradoxně do nebe, byla dojemná a závěrečný hit Zombie – to už se zpívalo a slzelo napříč areálem. Koncert uzavřela skladba Suburban Requiem a velký ohňostroj. To se prostě i starý cynik musel dojmout.
Třetí ročník Bludfestu byl navzdory nesnesitelnému horku krásně a profesionálně zvládnutá akce, plná fanoušků hudby a otevřených a citlivých lidí – takových akcí opravdu není mnoho. Važme si toho, že jsme si ji mohli užít. Už teď se spekuluje, jestli se příští ročník vrátí na ostrovy nebo dokonce do Ameriky, takže jsme měli unikátní možnost toto zažít. A věřím, že všichni si tento den užili a budou dlouho pamatovat – já totiž ano!
