Plným jménem James Patrick Page se narodil 9. ledna 1944 v anglickém Hestonu. Ve hře na kytaru byl samouk, což se promítlo i do jeho pozdější kariéry, kdy řadu věcí zkoušel zkrátka „od ucha“.
„Na škole byl jediný kluk hrající na kytaru, tak mi ukázal pár akordů a pak už to bylo na mně. Tehdy jsem se dost nudil, a tak jsem se učil hrát z poslechu desek.“ Page tak připomíná dalšího nedávného jubilanta a rockového velikána Keitha Richardse, který se taktéž na kytaru učil u gramofonu z bluesových nahrávek.
Poprvé se světu představil jako třináctiletý kytarista skiffle kapely, a ačkoliv je televizní záznam dnes rockovými fanoušky považovaný spíš za kuriozitu ukazující dětské začátky budoucí legendy, zároveň svým způsobem připomíná jakési přikrčení před obřím skokem, jaký hudební scéna v následujících letech zažila – a to i s Pageovým přičiněním.
Výrazněji na sebe upozornil v kapele Yardbirds, do níž v roce 1966 navzdory nízkému věku vstoupil jako ostřílený profík. Už jako teenager se Page etabloval coby výtečný studiový muzikant, který se podílel na řadě zajímavých nahrávek. Například už jako dvacetiletý byl součástí týmu stojícím za vznikem bondovské písně Goldfiger nazpívané Shirley Basey.
V Yardbirds Page sice stihl až pozdní éru krátce před rozpadem kapely, o to větší autorský rukopis do repertoáru vkládal. V jeho hře na kytaru šlo slyšet postupnou změnu z upozaděného studiového profesionála v nepřehlédnutelného rockového experimentátora. A navíc se stihl s kapelou mihnout i ve slavném filmu Zvětšenina.
Led Zeppelin začal dávat dohromady za pochodu během rozpadu Yardbirds. Taky si čtveřice zprvu říkala New Yardbirds, až manažer Peter Grant Page a spol. přemluvil k přejmenování. Právě v Led Zeppelin Page naplno rozvinul nejen své skladatelské schopnosti, ale taktéž posouval hranice kytarové techniky. Experimentoval s dnes běžně vídaným alternativním laděním a patřil mezi první kytaristy používajícími smyčec. A to nemluvíme o všech podobách zkreslení, s nimiž si na svém Les Paulu dokázal vyhrát.
Jeho originální a trochu tajuplný přístup ke hře korespondoval s pověstí a image, jaká okolo něj tehdy vznikala. Page se nikdy netajil láskou k magii a okultismu. Byl to on, kdo vymyslel na čtvrté desce Led Zeppelin soubor čtyř tajemných znaků připomínající nápis Zoso. Stejně tak řadu magických prvků zakomponoval do koncertního filmu The Song Remains the Same. Page byl kromě geniálního kytaristy považovaný i za hudebního mága, mezi fanoušky kolovaly pověsti o okultních obřadech na hotelech mezi jednotlivými štacemi turné, což ostatně ochotně přikrmoval i management kapely, protože každá aureola dělající z hudebníků pomalu nadpřirozené bytosti se hodila. Není proto divu, že když předčasné úmrtí bubeníka Johna Bonhama přineslo v roce 1980 konec Led Zeppelin, tehdy šestatřicetiletý Jimmy Page byl už považovaný za chodící legendu rockové hudby.
Místo toho, aby dal dohromady další kapelu, soustředil se na krátkodobější spolupráce se slavnými i méně známými hudebníky. Nešlo však o klasické hostovačky, spolupráce s Pagem měla vždy nadhodnotu a vymykala se všemu na tehdejší osmdesátkové scéně. Znovu si zahrál s Jeffem Beckem, spolupracoval s Yes, Rolling Stones, Stillsem a Nashem a v neposlední řadě pokračoval s Robertem Plantem ve dvojici Page & Plant. Je pravda, že jeho devadesátkové nahrávky s Davidem Coverdalem nebo Black Crower už neměly výraznou odezvu u širokého publika, protože rocková scéna se výrazně proměnila, i tak v sobě měly onu pověstnou Pageovu kytarovou magii.
Po roce 2000 byl Jimmy Page v pozici kytarového doyena, jehož přítomnost zdobí, ba dokonce korunuje všelijaké charitativní akce a koncerty. Vystoupil například s Foo Fighters, Matallikou nebo Donovanem, v roce 2008 zahrál na závěrečném ceremoniálu olympijských her v Londýně. Stal se zkrátka ikonou a tuto pozici si dodnes viditelně užívá. Budiž mu to přáno, vždyť bez něj by rocková hudba byla chudší a možná by zněla i trochu jinak. Tak všechno nejlepší, maestro!