Obrázek k článku VLČKOVIZE: Don Preston hrál s Frankem Zappou. V 94 letech natočil v Česku album a splnil novináři sen
| Josef Vlček | Foto: Petr Kahoun

VLČKOVIZE: Don Preston hrál s Frankem Zappou. V 94 letech natočil v Česku album a splnil novináři sen

Dneska bych se chtěl pochlubit novinářským zážitkem, na který se nezapomíná. Splněným snem. Začnu ale zeširoka. V devadesátých letech jsme byli pro velké gramofonové trhy expandujícím prostředím a navíc se jednotlivým vydavatelům dařilo tak dobře, že skoro každý týden pořádali novinářské zájezdy na různé mítinky a koncertní prezentace po celé střední Evropě.

Díky tomu mi bylo potěšením dělat osobní rozhovory s Joe Cockerem, se Sammym Hagarem od Van Halen (pochlubil se slovenskými předky), členy Oasis a A-Ha, Michaelem Stipem z R.E.M. a spoustou dalších hvězd. Pak to skončilo. Osobní rozhovory vystřídaly phone-calls a potom se přešlo na úplně jiné metody propagace nových produktů.

Pravda, tu a tam sem někdo dorazil a chtěl si popovídat, ale tak velká jména už to nebyla. Až na letošní jaro. Měl jsem štěstí, že jsem se potkal s jedním z největších hrdinů mého mládí, s Donem Prestonem. Pro ty, jimž to jméno nic neříká, prozradím, že jde o jednoho z posledních tří žijících muzikantů původní skupiny Franka Zappy The Mothers of Invention. O klávesistu a konstruktéra prvních elektronických nástrojů, který prý jako asi jediný z oné slavné sestavy nikdy od šéfa kapely neslyšel kritického nebo špatného slova.

Preston se dostal do Prahy někdy těsně po kovidu a měl tu jeden nebo dva soukromé recitály pro hrstku posluchačů. Líbilo se mu tu, a když dostal nabídku, aby si zahrál na albu Isolation od pražské skupiny 333, rád přispěl. Dokonce pak přiletěl na křest a s kapelou si s chutí zahrál starý rock’n’roll Kansas City.

Zapomněl jsem dodat, že Donu Prestonovi je 94 let. Dovedete si představit, že někdo hraje v tom věku ještě klasický rychlý rock´n´roll? Všichni jsme se po koncertě kolem něj seběhli a dotaz střídal dotaz. Co budete dalšího natáčet? Preston zpočátku tvrdil, že těch sedmdesát sólových desek, co po odchodu od Zappy v roce 1974 natočil, bohatě stačilo, ale nakonec přiznal, že ještě na jednu by se nějaký materiál našel. Okamžitě se našli sponzoři, kteří mu nabídli, aby ty věci dal dohromady ve studiu Sono. Nakonec na to kývl a o dva měsíce později se dal do natáčení.

A právě v té době proběhlo naše setkání. Potkali jsme se v hospodě U zavěšenýho kafe, které miloval už předtím kvůli krásnému výhledu na Petřín. Stařík si dal pivo a dal se do vyprávění. Jak potkal v padesátých letech ani ne dvacetiletého, vylepaného Franka Zappu. Jak zkoušeli dávat dohromady jednu kapelu za druhou. Přidal spoustu detailů ze zákulisí Mothers. Frank byl prý obrovský tyran, zkoušelo se dvanáct i více hodin denně a hlavně měl pro veřejná vystoupení zvláštní systém signálů, podle nichž se kapela musela chovat. Každý pohyb jeho ruky nebo celého těla byl pokynem, co budou muzikanti dělat – panáčkovat, otočit se zády do publika, sólovat, odejít ze scény. Bylo jich prý víc než dvě stovky a každý je musel dokonale znát. Zappa prý muzikanty pravidelně přezkoušel a běda, když nedošlo ke správné reakci. Padák byl hned na cestě.

Přišla i řeč na jeho novou desku. ‚Moji poslední,‘ jak říkal. Pojmenoval ji podle věku, v němž ji natočil – 94 ½. Pár vlastních klavírních kompozic, k tomu oblíbenou skladbu od Schönberga, improvizace na jedno Zappovo téma…

‚A víš co?‘ povídá starý, ale křepký pán před tím, než po schůzce nasedal do připraveného auta. „Ty mi na to album napíšeš sleeve note.“ Úplně jsem oněměl. Před očima mi běžela vzpomínka na rok 1967, jak jsme si na gymplu půjčovali Zappův majstrštyk Absolutely Free a s vytřeštěnýma očima poslouchali, co je všechno v hudbě možné.

Moc se omlouvám, že se tak chlubím, ale tohle překročilo všechny moje sny. Kolem každého z nás občas proběhne štěstí. Tohle se mi povedlo v posledním momentě zachytit.

Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.