Oč méně vznešená je role takové hudby, o to důležitější je pro každé vysílání. Když je správně využívaná, dodává správný celkový rytmus programům v rozhlase nebo v televizi nebo třeba i podcastům.
Ano, jsou to různé podkresy, jingly, zvuková loga, předěly, hlavičky rubrik, bedy nebo vycpávky, které najdete ve všech elektronických médiích, v reklamním průmyslu nebo dokonce v místech, kde byste je nečekali. Třeba jako pár tónů znělky někde na nádraží.
Nedávno jsem dělal inventuru takového zvukového materiálu u nás v rádiu a napočítali jsme jich v programu víc než stovku. Kdybychom je dali dohromady, nestačilo by na ně jedno cédéčko.
Kde tyhle hudební prvky získáváme? V devadesátých letech si je nově vznikající média objednávala přímo u muzikantů. Skládali je často špičkoví hudebníci a bývala to velmi solidní práce. Například Vladimír Železný, zakladatel TV Nova, kdysi prozradil, že úplně první hudební podklady stanice vytvořil v roce 1992 sám Jan Hammer. Problém byl v tom, že ani ti nejlepší skladatelé – například sám Karel Svoboda pro své dnes už neexistující Rádio Vox - ne vždy dokázali vytvořit praktický hudební materiál programu přesně na míru. Bývaly to motivy až příliš hezké, příliš na sebe upoutávající pozornost. Stanice proto později začaly nakupovat užitkovou hudbu v různých hudebních bankách, jichž se dá na internetu najít habaděj.
Ani to ale není zadarmo. Taková hudba se musí licencovat a není to zrovna levná záležitost. Většina společností, které nahrávky produkují, garantuje, že médium má pro vybranou sérii neboli knihovnu exkluzivitu ve svém regionu. Dříve takovou knihovnu tvořila celá bedna cédéček se stovkami hudebních motivů, dneska si potřebnou skladbu zvukoví mistři stahují přímo z vydavatelovy banky na netu.
Přesto se najdou například rádia, která si nechají určitou sadu vytvářet na míru. Zvláště v případech, kdy jsou některé části zvukového obalu zpívané. Je dlouholetou tradicí, že v této oblasti dominuje Holandsko. Ale pořád jsou šikovní lidé i u nás doma. Vzpomínám si, že když jsme v devadesátých letech rozjížděli TV Prima, kde jsem dělal šéfa zábavy, potřebovali jsme znělku a s ní související podkresy pro každodenní kuchařskou show. Vypsali jsme konkurs a vyhrál ho autor, úplný no name, který se ale dokonale trefil do našich představ.
Asi nejdůležitější z takových „hudebních dělníků programu“ jsou jingly. Obvykle identifikují rozhlasovou nebo televizní stanici. Často jsou zpívané. Někdy ohlašují jenom název stanice nebo pořadu, jindy jsou doplněny o staniční slogan. Je to vlastně zvukové logo, něco podobného grafickým logům v tisku nebo na billboardech. Když se takové zvukové logo vydaří, okamžitě poznáte, o jaký produkt jde, i když v něm chybí zpěv. Třeba když jsem před pětatřiceti lety začínal dělat hudbu na Evropě 2, francouzští majitelé nám dodali takové zvukové logo, že si ho pak lidé na ulici pískali. A když se povede takové chytlavé logo u reklamy na cokoli, je to požehnání a nejlepší krok k superúspěšné kampani.
Neméně důležité jsou bedy. To je neutrální zvukový doprovod, který často slyšíte v rádiu pod moderátorem nebo zprávařem. Dobrý bed udává jeho řeči, zvláště když je poněkud delší, správný rytmus. A nevěřili byste, kolik existuje svistů nebo krátkých zvukových předělů.
S těmito drobnými prvky okrajového, ale důležitého druhu hudby se dají dělat zázraky. Jsou to vlastně drobné šperky na parádním obleku. Ale aby takový oblek dokonale zazářil, je třeba vybrat takové, které se k němu hodí a celek doplňují. A to opravdu není nic jednoduchého.