Jeli jsme vlakem a nebyla to klidná cesta. Vláďa byl původně dopravní inženýr a jeho specialitou byly železniční mosty. Takže cesta vypadala asi takhle: „Pepo, za chvilku pojedeme přes jeden most a ten byl už před deseti roky v takovém stavu, že se může stát cokoli. Víš, jak se nedávno v Číně zhroutil ten most, zrovna když po něm jel vlak plný lidí…“ Na cestě bylo takových mostů pět nebo šest!
Výlet se vydařil. Setkali jsme se se Standou Hranickým, s muzikanty od Ivo Pavlíka a spoustou dalších lidí. Byl to rok, ve kterém se hudba začala rozjíždět pekelným tempem. V Melodii jsme ale měli k dispozici jen dvoustranu a tím pádem se nám tam spousta zajímavých projektů nevešla. Na tři z těch nejradikálnějších, které jsme tehdy vynechali, si ale vzpomínám dodnes. Něco podobného jsme potom nezažili ani v Brně – a to je co říct!
U první skupiny si pamatuji i název. Jmenovala se Hojer podle pověstného sadistického vraha a kanibala. Měla zvláštní obsazení – bubeník a tři operátoři s klasickými kotoučovými magnetofony. Svěřili se nám s tím, že právě v těch magnetofonech je největší problém, protože se těžko dají zkoordinovat, takže tým nikdy nedosáhne přesně toho zvuku, který chce mít. Přehráli nám (ze čtvrtého magnetofonu) skladby, které stvořili ve zkušebně, a řekl bych, že bylo úplně jedno, jak měli magneťáky zkoordinované. Ale napsali kolem toho spoustu studií a esejů. Kampak se asi ty úvahy poděly?
Druhá taková experimentální kapela, kterou jsme v Ostravě potkali, se orientovala na black metal, který v té době právě vylétl do módy. Vzpomínám si, že nám přehrávali skladbu Satanáš, jenž jsi na nebesích. Kluci říkali, že se soubor schází dvakrát týdně. Jedno odpoledne věnují zkouškám a druhé fotografování. To Vláďu překvapilo: „Vy se každý týden znovu fotografujete?“ – „No samozřejmě, to přece k rockové hudbě patří!“ zněla odpověď.
To ale nebylo všechno. Třetí skupina byla ještě originálnější. Podstata jejich umělecké koncepce byla v tom, že nikdy veřejně nevystoupila a ani vystoupit nechce. Když jsem se zeptal proč, tak mi kvarteto vysvětlilo, že podstata jejich tvorby je v její nedotknutelné existenci a tudíž vůbec ne v komunikaci s obyčejnými lidmi, kteří by její poselství nepochopili. „Takže hrajete andělům?“ napověděl jsem jim. „Ne, my nehrajeme vůbec. Naše hudba existuje jen v našich myšlenkách, v naší fantazii.“
Týý vole! Takovou avantgardní koncepci jsem od té doby neslyšel. Ale možná něco podobného jsem později zažil. To když jsem byl s kolegy z Headlineru na pivu na Karlínském náměstí. Tam za mnou přišel jeden třicátník a představil se jako „nejslavnější český nepíšící básník“.