Konkrétně ve světě populární hudby je to informace, kterou rozešle vydavatel, manažer nebo organizátor nějaké kulturní akce, aby upozornil na vydání nějaké nahrávky nebo na nějaké blížící se dění. Obvykle ji nepíše on sám, ale nějaký píárista, kterého si na takové věci najímá.
Sdělovaná informace je rozesílána na desítky, někdy až na stovky mailových adres „for those who may be interested“. Dobrý píárista má vždycky po ruce svou sbírku adres, které dlouhá léta sbírá a pak v praxi uplatňuje, přičemž průběžně proškrtává zemřelé a ty, co už vypadli z branže. Ve vrcholných obdobích mi takhle přijdou dvě i více zpráv denně.
Press release je nevděčná záležitost. Jeho autor už předem ví, že nejméně padesát procent rozeslaných zpráv skončí rovnou ve spamu a další procenta příjemci deletují hned po tom, co jim přistanou v počítači.
Správný píárista má ovšem i na to své triky. Například někteří věří na rozesílání zpráv pro denní tisk v pátek odpoledne. Do pondělního čísla prý mnohdy nebývá co dát, protože se toho přes víkend moc neděje, takže šance, že by se nějaká zmínka mohla v novinách objevit, je prý větší. Není to úplně pravda, zvláště po tom, co se těžiště novin přesouvá na internet, ale pověra zůstává. A takových pressreleasových pověr je celá řada.
Frustrace z tlačítka Delete ale není to nejhorší. Tou největší strastí je vyřešení otázky CO O TÉ DESCE NEBO UDÁLOSTI NAPSAT?
PR texty se proto skládají ze tří částí. Nejdůležitější je ta první, kde se novinář obvykle dočte kdo, kdy, jak a proč. Když autor nezapomene napsat datum, čas a místo koncertu, křtu nebo vydání, je všechno v pořádku. Důležitý je i konec, který specifikuje následné akce na podporu události.
Potíže přináší střední část. Ta musí o produktu sdělit něco bližšího nebo třeba zakrýt jeho blbost. Co je v něm? Proč vznikl? Čím je nový? Čím je jiný a zajímavý? A to není nic jednoduchého! Často se to obejde přímou řečí autora nebo tvůrce, kterou si ale občas píárista musí vycucat z prstu, protože umělec je nedostupný, neboť třeba zrovna ošetřuje tuleně v Patagonii, nebo nechce či neumí o svém díle komunikovat. V takovém případě přicházejí na řadu fráze. Pár inspirujících z posledního desetiletí si pořád ještě pamatuji a rád je tady ocituji:
„Cílem kapely bylo promítnout do alba pocity současné generace, zkušenosti autorů a co nejsrozumitelněji je nabídnout posluchači.“
„Je to temně groteskní metafora naplnění nenaplněného vztahu…“
„Umělec se vrací k osobněji laděným reflexím milostných vztahů své komunity.“
„Na nové desce nabídnou vyzrálou a pestrou podobu své hudební historie…“
„Autor zachycuje pnutí mezi svobodou a nadhledem tažných ptáků a závazky, zodpovědností a tíhou, které člověk pociťuje ve svém každodenním životě.“
„Ve svých písních odhaluje opravdovou ženskou krásu ctící diverzitu ženského těla. Vyjadřuje tím specifický rozměr údělu moderní ženy.“
„Potácí se v soukolí událostí, které vedly ke vzniku alba.“
„V příběhu hraje velkou roli nejen město, ale také hudba.“
Rutinní obraty jako teskná poselství, bolestná přiznání, pozitivní přitakání životu, obrazy reality současného světa a podobné ani nepočítám. Naopak miluji větu „Jeho písně připomínají teplou dlaň hospodářovy ruky“, ale ta pochází ještě z konce devadesátých let. Někteří moji kolegové, rovněž příjemci tiskových zpráv, se domnívají, že v některých případech uz píáristé k těmto zprávám používají umělou inteligenci.
Aby bylo jasno, já se autorům těch textů neposmívám. Psát press releases není lehká práce. Někdy musí svou zprávu napsat na poslední chvíli, mnohdy vůbec nemají šanci slyšet to, o čem píší, ale napsat to musí, nebo se mají za úkol starat o tak pitomý produkt, že se o něm nedá nic napsat. Čemu se ale směju, je více než časté zjištění, že mnohá oficiální tiskovina, mnohý moderátor, ba i mnohý autor internetového textu metodou CTRL+C x CTRL+V tyhle perly přenese do svého textu nebo vstupu.