Není divu, zatímco parodická díla jako Limonádový Joe nebo Don Quijote známe jako součást moderní kultury, parodie na písničky se zřídkakdy dočkají nějakého zvukového záznamu nebo veřejného provedení. Zůstávají přítomny mezi lidem. Tam žijí a tam také časem bývají zapomenuty.
Parodie v populární hudbě mají léčebné účinky. Lidé si je vymýšlejí nejčastěji tehdy, když jim některá píseň začne jít na nervy. Slyší ji mockrát, a i když ji třeba původně měli rádi, teď ji nemohou už ani slyšet. A jak je štve, vymýšlí si na ni nějaká svoje slova. Řekněme si přímo, že většinou vulgárního charakteru, především sexuálního nebo defekačního. Příkladem může být jedna z mála na deskách zachycených parodií, Summer Nights z muzikálového filmu Grease v provedení Tří sester, která vychází z české zvukomalebné podoby verše „summer day, summer day“.
Zvukomalebnost patří mezi ty rysy, které se na vzniku parodií nejčastěji podílejí. Zkuste si to sami. Štve vás zrovna práce a z rádia jako na potvoru uslyšíte Svěrákovu a Uhlířovu píseň Dělání. Opakujete si „dělání, dělání“, skočí vám do toho „jebání, jebání… jebání je lék“ a než se nadějete, známá písnička má celý nový text. Mnozí muzikanti říkají, že tohle je právě způsob, jak dodnes vznikají parodie uvnitř kapel – hrát na koncertě už po šestisté jedny a tytéž skladby je nepochybně frustrující a podobné parodie které si při tom v duchu spolu se zpěvákem pobroukávají, jsou prý doslova nezbytnou formou mentální hygieny.
Parodiím se nejvíc dařilo ještě za bolševika. Mělo to svou logiku. Pro běžného občana byl hlavním přístupem k hudbě rozhlas, který točil dokola jen hrstku písní středního proudu, jejichž typickým dobovým rysem – zvláště v první polovině sedmdesátých let – byla jistá melodická vlezlost. Když člověk slyšel z rádia zase znovu protěžovaného Drupiho a jeho Piccola e fragile, časem si vymyslel svůj český text, z nějž si dodnes pamatuji jen „Kozy neměla, tím víc ho chtěla…“ A co teprve Gottův Mistrál! Ten byl tak vlezlý, že ho muselo jednou napadnout: „Odpusťte mi, milá paní, že jsem se vám do tý vany… vysrál“ a druhý den to s klukama začal takhle zpívat v hospodě.
Když už jsme u toho fekálismu v českém popu, připomínám, že v sedmdesátkách jsme se mohli potrhat i nad jinou Gottovou písní. Karel Gott byl prý velmi nerad, když mu někdo později připomínal verš z hitu Kávu si osladím: „Pustím svůj žal zadními vrátky“. A ani to nemusela být parodie…
Asi nejdrsnější parodie, kterou jsem kdy zaslechl, patří k písni známé jako Majzl Polka, ale my ji obvykle známe podle prvních veršů jako „Byla panna, měla pána“ nebo podle refrénu „Podívej, miláčku, tys mně k srdci nepřirost.“ Mladším posluchačům připomenu, že patřila například ke klíčovým skladbám souboru Šlapeto. Svého času v šedesátých letech, kdy letěla móda „písní lidu pražského“ a „babiččiných krabiček“, se hrála skoro do omrzení, takže bylo nabíledni, že se jí nějaký anonymní autor pokusil zparodovat:
„Kolika, kolika, průjem, sračka,
Že až mě to v bříšku mačká
Pot se ze mě proudem lije,
lítaj ze mě fekálie…“
(Neméně drsné pokračování textu rád zájemcům převyprávím mezi čtyřma očima.)
Na téhle polce, v Čechách svou popularitou srovnatelné se Škoda lásky, se historie vůbec silně podepsala. Obecně se myslí, že jde o lidový staropražský popěvek, ale je to píseň jen zlidovělá. V jejím případě známe autory. Složila ji někdy ve dvacátých letech minulého století v nějaké hospodě jistá bujará parta studentů hudební školy v čele s budoucími skladateli a váženými hudebními pedagogy Jaroslavem Řídkým a Antonínem Modrem. Protože podobná odrhovačka jejich důstojnosti nepřidávala, nechali ji v roce 1930 publikovat pod jménem Jan Volkov, což ale byl pseudonym, pod kterým se skrýval vydavatel notových materiálů Zdeněk Vlk. K autorství se obě velké osobnosti české hudební pedagogiky přihlásily až v padesátých letech, když jim nejspíš došlo, že jim na autorských právech utíkají slušné peníze. A to ještě nebyl konec! Vše vyvrcholilo v šedesátých letech sporem mezi Modrem a dědici Jaroslava Řídkého. Bylo rozhodnuto ve prospěch Řídkého. A Řídký zemřel roku 1958, takže se parodovaného textu nedožil….
Tak vida, kam jsme se od parodií dostali.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.
Foto: Jan Kolman