Normalizační režim si vymyslel instituci zřizovatele. Musela to být státem akceptovaná organizace, která ručila za amatérského umělce. Bylo jedno, zda zřizovatelem byl závodní klub nějakého státního podniku nebo organizace jako třeba Červený kříž nebo Svaz hudebníků. Musel ho mít každý, dokonce i dechovkáři. Bez zřizovatele nemohl nikdo vystupovat a potvrzení o něm bylo nekompromisně vyžadováno. Zřizovatel byl plně zodpovědný za umělce. Měl kontrolovat playlist souboru, aby v něm nebylo něco závadného. Nebyl ostatně jediný, seznam skladeb a jejich texty ještě paralelně kontroloval a schvaloval i kulturní odbor většinou okresního národního výboru.
Forma zřizovatele byla značně neoblíbená na obou stranách. Už jen základní problém, jak zřizovatele sehnat. Kdo by si chtěl pálit prsty s partou nějakých mládenců, u kterých člověk neví, co je může na pódiu rapnout! Občas se někde našel nějaký osvícený pracovník místního Svazarmu, SSM nebo nějaké trpěné okrajové organizace, který se odvážil vzít na sebe riziko, že malér může přiletět opravdu z nečekaného úhlu.
No a že ty maléry lítaly! Zvláště v některých okresech, kde byl hodně snaživý kulturní inspektor a nesnášel bigbít, popřípadě jej považoval za formu ideologické dimenze. Tou mohlo být třeba i dlouhé vlasy, nevhodné či excentrické oblečení. Stalo se dokonce, že na koncert jedné „podezřelé“ kapely na pražské Chmelnici si takový snaživec dokonce objednal specialistu na odezírání řeči, protože slovům zpěváka nebylo v hluku nástrojů rozumět.
Jenže zřizovatel se netrápil jen s kapelou. Stávalo se více než často, že ručil nejen za muzikanty, ale i za nepřístojnosti v sále. Když se tam někdo s někým porval, rozbilo se okno, opilci dělali po koncertě bordel na náměstí… Vždyť je k tomu vyhecovala kapela svou hlasitostí nebo agresivitou!
Co pak mohl takový zřizovatel udělat, když nechtěl mít v práci nebo v organizaci problém? Zřizování zrušil. A kapele nastala další pouť od podniku k podniku, od kulturáku ke kulturáku, od jedné místní organizace k druhé, aby se našel další zřizovatel.
Ale abyste si nemysleli, podobné problémy měli i profesionální zpěváci. Stalo se, že jistá zpěvačka měla v jednom východočeském okrese zákaz, protože se prý při jejím vystoupení na balkóně místního sálu souložilo.
Byla to prostě těžká doba. A přes všechny ty tlaky, klacky pod nohama a buzeraci vzniklo velké množství skvělých děl. Jakže zní to slavné židovské přísloví? Jsme jako olivy, to nejlepší ze sebe vydáváme tehdy, když jsme drceni.