No vida, tak je tu máme zas! Autorská dvojice Vojtěch Dyk a Ondřej Pivec se vrací už měsíc po vydání singlu Duhömö. Jenže zatímco předchozí píseň zněla tak trochu jako soft verze Nightwork, nyní se oba pánové pustili do serióznější kompozice. A stojí to za to.
Dyk se v Táto pěvecky drží až nečekaně při zemi, i když není pochyb, že šlo tuto pomalou skladbu vygradovat do klenutých výšin tak, jako se to dneska v tom popu na efekt dělá. Dyk s Pivcem tomuto lákadlu odolali a přináší díky tomu velmi civilní singl bez špetky teatrálnosti nebo strojenosti. Nesnaží se zavrtat do uší, místo melodií je tu důležité sdělení, atmosféra a pokora. Dyk tu navazuje na Šumavský otčenáš, další skladbu, u níž si publikum samo přiloží prst na ústa a bez hlesu si užívá tu krásu a dojetí. Táto bude na koncertech fungovat úplně stejně, o tom nemusíme pochybovat.
Samozřejmě, že to není dokonalost bez chyb. Text sám o sobě je trochu ždímačka a „když provoní se zjara sady jabloní / už nejsem sám / ve mně je láska jako trám“ zní spíš jak ze sklepácké besídky. Jenže účel světí prostředky, Táto je důkazem, že to platí i v muzice. Když ne při poslechu písně, tak při sledování klipu se už může v klidu dojmout každý. Civilně pojatá režie předvádí všemožné stránky otcovství: s klukem na procházce, s klukem na jídle, s klukem na hřišti, kde se najednou klip překlápí do kolektivní sounáležitosti chlapů, co si vyrazili se synky ven. Nechybí panáček ani to ležérní sportování. Idylka, které rozumí každý, mladí, staří, bezdětní i dědečci. A funguje to, jen si přečtěte ty dojaté komentáře, které Dykovi fanoušci pod videem píšou.
Táto je zkrátka povedený singl, u jehož poslechu či sledování se kdekdo zastaví, zpozorní a porozumí. Dyk, oproštěn od svého (jinak samozřejmě zábavného a dotaženého) šoumenství, je sympaticky civilní, posluchači blízký, zkrátka jeden z těch chlapů na hřišti. Oproti Duhömö je tento singl o třídu výš. Možná o dvě.