Obrázek k článku Legenda nebo noční můra? Woodstock se zrodil ze snů, lží a improvizace
| Jarda Konáš | Foto: Profimedia

Legenda nebo noční můra? Woodstock se zrodil ze snů, lží a improvizace

Snad žádný hudební festival nikdy nevznikal tak, jak si pořadatelé přáli a naplánovali. A Woodstock, otec všech festivalů, byl toho už v roce 1969 zářným příkladem.

Na Netflixu je nyní k vidění třídílný dokument Trainwreck: Woodstock '99, který mapuje kontroverzní událost populární hudby, která se odehrála na zlomu milénia. Festival Woodstock 99 měl připomenout atmosféru legendárního předchůdce a oživit všechny krásné ideály generace květin, ostatně základ organizačního týmu byl podobný jako na původním Woodstocku. Akce, která se konala na betonové letecké základně uprostřed státu New York, se ale vymkla kontrole a skončila fiaskem. O novém dokumentu, který do detailu mapuje tehdejší vývoj na festivalu, toho bylo napsáno hodně. I původní Woodstock, který se odehrál v roce 1969, ovšem měl svoje problémy. Přečtěte si příběh jeho zrodu.

Foto: Wikimedia Commons

Seznámení na inzerát

„Mladí s neomezeným kapitálem hledají zákonné a zajímavé investiční možnosti a nápady pro nové podnikání.“ Tak zněl inzerát, kterým to všechno začalo. Podali si jej Joel Rosenman a John Roberts, dva kamarádi z lepších rodin. Jeden byl advokát, druhý začínal na burze a oba hledali podnikání, do kterého by se mohli pustit. Měli peníze, měli prostředky, byli mladí a otevření čemukoli, ale chyběl jim nápad. Proto ten inzerát.

Přišlo jim přes sedm tisíc odpovědí. Pravděpodobnost, že v takovém množství konkurence zrovna váš nápad zaujme, je velmi mizivá. Dvojici kluků Michael Lang a Artie Kornfield se to přesto podařilo. První byl promotér a druhý hudební producent, oba nějaký čas strávili v San Francisku, kde tou dobou nasáli atmosféru hippies a plně se oddali myšlence, že hudba je jedním z pilířů nejen této subkultury, ale celé společnosti.

Foto: Wikimedia Commons

V odpovědi Rosenmanovi a Robertsovi navrhli, aby společně vybudovali nové nahrávací studio. Mělo být v městečku Woodstock, v čemž tkvělo jádro myšlenky – když tehdy chtěli hudebníci nahrávat ve skutečně profesionálním studiu, byli odkázáni jen na tradiční místa. New York, Detroit, Nashville, Kalifornie. Pokud někdo toužil po nahrávání na klidném venkově, měl smůlu. A právě to chtěli Lang s Kornfieldem lidem nabídnout. Rosenman s Robertsem z nápadu nebyli úplně nadšení, ale když si vyslechli, na koho všeho mají Lang a Kornfield kontakty, dostali mnohem ambicióznější nápad: uspořádat hudební festival.

Z místa na místo

První, co začalo vznikat, byl program. Aniž by měli organizátoři zajištěné místo konání nebo techniku, začali rovnou oslovovat kapely a není divu, že v takové situaci jim nikdo na nabídku nechtěl kývnout. Trvalo několik týdnů, než podepsali první účinkující, kapela Creedence Clearwater Revival. Ti tehdy platili za jedny z největších hvězd a svým způsobem odbourali obecný nezájem o festival. Jakmile je měli pořadatelé potvrzené, ostatní hudebníci už se nechali přesvědčit celkem snadno a hlavně se začaly skvěle prodávat lístky. Odhad dvou set tisíc návštěvníků se začal velmi rychle naplňovat, jenom v předprodeji se prodalo 188 000 vstupenek. Ovšem stále nebylo jasné, kam vlastně všichni zamíří.

Woodstock padl rovnou, v momentě, kdy bylo jasné, že se tam nebude stavět studio, stala se z názvu místa jen značka celé akce, která se přesouvala dál a dál napříč státem New York. V městečku Walkill je odmítli, ve městě Saugerties taky. Všude a všem, kde na radnicích jednali, pořadatelé říkali, že nečekají víc než 50 000 návštěvníků. Byla to lež, vstupenek už měli prodáno téměř čtyřnásobně. Úředníci na to šli různými oklikami, někde měsíc před akcí zavedli obecní nařízení zakazující shlukování lidí do většího počtu než pět tisíc, měsíc před začátkem festivalu zase ve Walkillu odmítli konání kvůli myšlence, že mobilní toalety jsou v rozporu s atmosférou města (Zvonokosy se staly realitou, kdo by to byl čekal).

Situaci zachránil Max Yasgur z Bethelu, který nabídl pozemky své mlékařské farmy. Pořadatelé bethelským policistům zopakovali známou lež o maximálně padesáti tisících návštěvnících. A aniž by to tušili, řetěz různých zákazů a nařízení nedělal festivalu špatné jméno, naopak. Zafungoval jako šeptanda a na Woodstock se chystaly další davy lidí.

Richie Havens hrál na Woodstocku neplánovaně jako první, protože další hudebníci kvůli kolonám nestihli přijet.

Jsem hipík odvedle

Zbýval necelý měsíc a festival konečně našel svou destinaci. Teprve teď začala pořádná dřina, a sice vybudovat na louce infrastrukturu a zázemí. „Pamatuji si, jak jsem se zoufale snažil nechat zavést do festivalové zóny uprostřed ničeho telefon,“ vzpomíná Michael Lang v knize Woodstock ’69, kterou u nás vydalo nakladatelství Omega. A to byl jen jeden problém z mnoha. Bylo potřeba vyřešit jídlo, vodu, záchody, pódium, elektřinu, zvuk a kromě toho areál nějak celkově zajistit pro návštěvníky. Muselo se improvizovat a i tak bylo jasné, že ne vše se stihne.

Pořadatelé stáli před otázkou volby: buď nějaký čas věnovat oplocení a zajištění areálu, aby se dovnitř nedostal nikdo, kdo tam neměl co dělat, a ti, co dorazili, měli pohodlný pohyb, nebo se soustředit na technické zázemí, aby včas stihli připravit scénu, zvuk, světla a neriskovali ostudu v branži jako diletanti, kteří neumí uspořádat koncert. Oboje najednou prostě nešlo zvládnout. Rozhodli se pro druhou možnost a soustředili se na hosty a hudebníky za cenu toho, že přes okolní louky do areálu nakráčelo dalších 200 000 neplatících návštěvníků.

Foto: Wikimedia Commons

I tak ale měli pořadatelé práce až nad hlavu a pomoc jim přišla znenadání, o to vděčněji ji však přijali. Když si nedaleko usídlená hippie komunita z Hog Farm všimla, že na loukách okolo Yasgurovy farmy se něco děje, přišli přiložit ruku k dílu a zároveň tím pomohli organizátorům zdrhnout od průšvihů, když na místo přijížděla policie. Michael Lang vzpomíná: „V mnoha případech jsme samozřejmě neměli patřičná povolení, tak aby mě nezatkli, vydával jsem se za jednoho z Hog Farm. Moc jsem se od nich nelišil.“

S úřady dále organizátoři komunikovali po telefonu a stále je přesvědčovali, že mají vše pod kontrolou. Odmítali prakticky veškerou pomoc ze strany bezpečnostních složek, guvernérovi státu New York dokonce vymluvili jeho plán poslat do oblasti deset tisíc gardistů a pro pomoc se obrátili jen na posádku nedaleké letecké základny Stewart, jejíž vojáci zajistili alespoň základní pořádek a leteckou přepravu vystupujících hvězd.

Tak to nebylo!

Říká se, že na Woodstock nakonec dorazilo půl milionu lidí. Reálnější odhad je 400 000, i tak jde ale o číslo, které z festivalu udělalo fenomén tehdejší společnosti. Pro jedny šlo o moment, kdy se všichni na jedné vlně sešli a dokázali si, že s láskou a klidem jde všechno zvládnout a příjemně žít. Woodstock se přesně trefil do nálady hnutí hippies a stal se jejich symbolem. Na druhé straně supěla většinová společnost, která nemohla akci vystát a brojila proti ní všemi možnými způsoby. Média o Woodstocku referovala překrouceně, zkratkovitě i za pomoci lží. Ostudu si například uřízly noviny New York Times, kde se v editorialu nazvaném Noční můra v catskillských horách psalo: „Sny o marihuaně a rockové hudbě, které do Catskills přilákaly přes 300 000 fanoušků a hipíků, byly jen o něco málo příčetnější než touha, která vede lumíky kráčet vstříc smrti v moři. Skončili v noční můře bahna a stagnace. Co je to za kulturu, když dovede napáchat tak obrovské škody?“ Inu, Amerika na konci šedesátek. Ještě během konání festivalu se tón New York Times zmírnil, zaprvé na základě telefonátů do redakce od zúčastněných vyvracejících zmíněná slova, zadruhé na základě protestu vlastního reportéra, který z místa o akci referoval v jiném duchu a stěžoval si, co s texty editor provedl.

Foto: Wikimedia Commons

Problematickou pověst měl festival i v očích hudbou nepolíbené veřejnosti. Je třeba podotknout, že polovina srpna je doba, kdy ve většině států federace už skončily prázdniny a rozběhl se školní rok. Koleje začaly rodičům hlásit absence dětí a v mnoha rodinách i na univerzitní půdě spílali organizátorům, že ze studentů dělají záškoláky. Ačkoli Woodstock oficiálně probíhal během víkendu, do areálu se začali lidé sjíždět mnohem dříve a už v úterý, tři dny před akcí, bylo na místě přes 50 000 návštěvníků, mezi kterými se museli motat technici, řemeslníci i pořadatelé a snažili se na poslední chvíli dostavět, co šlo. Co si pak po návratu děti a studenti za týden záškoláctví kvůli hippie akci vyslechli, se můžeme jen domýšlet. Nemluvě o tom, jak snadné téma to bylo pro média.

Foto: Wikimedia Commons

Mračna nad pódiem i na obzoru

Průběh festivalu samozřejmě nebyl bez problémů. Už tak dost narychlo vybudovanou infrastrukturu sabotoval déšť, který většinu areálu proměnil v bláto a některé příjezdové cesty vymazal z mapy. To pořadatele nutilo k další improvizaci včetně překopání programu. Hned několik vystupujících vypadlo z line-upu včetně úvodních Sweetwater, protože zůstali trčet na zacpaných silnicích nebo je policie nepustila do areálu. Úřady se po zjištění, kolik lidí reálně dorazilo, rozhodly uzavřít některé silnice a návštěvníky i hosty policie nekompromisně nutila obracet auta a jet pryč. Na závěr festivalu to s programem nebylo o moc plynulejší, bezpochyby historickým momentem je poslední set celého Woodstocku, kterým byl Jimi Hendrix. Ten hrál v pondělí v devět ráno, až takové zpoždění nabral nedělní program kvůli dešti.

Jimi Hendrix festival zavíral až v půl deváté ráno.

Navzdory celkem bezproblémovému chování lidí se bohužel Woodstock neobešel bez komplikací, včetně těch nejtragičtějších. Ačkoli se to snažili organizátoři relativizovat, po letech se úředně došlo k součtu, že dva lidé zemřeli, jeden na předávkování, druhého návštěvníka ve spánku na jednom ze vzdálených polí přejel traktor. Zároveň se na Woodstocku narodily dvě děti, jedno v autě zaseklém v zácpě a druhou rodičku evakuovali vojáci vrtulníkem. Kvůli problémům se sanitárním zařízením a nedostatku zdravotníků řada návštěvníků utrpěla i vážnější zdravotní komplikace včetně potratu.

Foto: Wikimedia Commons

Opět platí, že si na těchto zprávách smlsla média, navzdory tomu se ale brzy o Woodstocku mezi lidmi začalo mluvit v superlativech. Šlo o zlomový festival, který nejen hnutí hippies, ale všem fanouškům tehdejší rockové a alternativní hudby umožnil přestat vnímat sebe sama jako osamocené jednotlivce, najednou byli celek, který dokáže velké věci a dokáže si je náležitě užít. Z Woodstocku se stal kult a ze všech hlavních organizátorů hrdinové (i provokatéři a padouši pro tu konzervativnější část Američanů).

Bohužel, než se stačila akce i její duch ve společnosti více etablovat, a že k tomu měly sakra dobře nakročeno, na obzoru se stahovala mračna. Jen pár měsíců po Woodstocku, 6. prosince 1969, se v kalifornském Altamontu konal festival, od něhož si mnozí slibovali stejný zážitek i dopad na společnost. Stal se však pravý opak, kvůli naprosté anarchii v konzumaci drog, nepokojům a násilí vyeskalovanému až do ubodání mladíka jménem Meredith Hunter festival skončil s tou nejčernější pověstí, a udělal tak krvavou tečku za celými šedesátými léty i hnutím hippies.