Když deset minut před osmou hodinou večerní přicházel na stage asi mu úplně veselo nebylo. V tu chvíli nás pod pódiem bylo tolik, že jsme se mohli všichni seznámit jmény. Kolize s Papa Roach způsobila, že se hudební fanoušci rozhodli upřednostnit kapelu z Kalifornie před tou z Leedsu. Když dohrávali poslední tóny hitu The Trench Coat Museum, už by se nějaká ta tisícovka diváků napočítat dala. A ti, co dorazili, viděli unikátní koncert.
Všiml jsem si druhý den takového nešvaru, a to, že většina kapel hraje na tzv. digitál. Hudebníci místo stěn aparátů a reproboxů hrají do digitálních procesorů. Prázdné stage, kde chybí všechny ty Marshally, Fendery, „ledničky“ Ampeg a další bedýnky, vizuálně nejsou tolik sympatické (osobní názor autora) a samozřejmě, ať se snažíte, jak se snažíte, ten zvuk digitálně nikdy takový nebude. Proto moje srdíčko zaplesalo, když jsem viděl, že Yard Act si přivezli aparáty. Vlastně jsou to obyčejní kluci, co hrají obyčejné písničky, a i přes to to byl možná zatím jeden z nejlepších koncertů festivalu.
„Ahoj, my jsme Papa Roach a jdeme vám zahrát nějaké písničky,“ řekne James před první písní a kapela spustí. Yard Act už dávno nejsou jen post-punkovou kapelou. Dnes už do své hudby míchají žánry jako indie, artpop, disko i pořádné funky groovy. Třetí deska, která vychází doslova za pár týdnů, se bude jmenovat You're Gonna Need A Little Music čili „budete potřebovat trochu hudby“. Yard Act přivezli, ale hudby naopak neuvěřitelné množství.
Basové linky Ryana Needhama ve stylových kalhotech do zvonu jsem si pobrukoval ještě dlouho večer a nutno také dodat, že ten stylový kňourač Sam Shipstone ovládá svou kytaru fantasticky. Kapela je na tour doplněna o klavíristu a také saxofonistu Christophera Duffina a ten na ďábelský nástroj Adolfa Saxe opravdu umí! A musím samozřejmě jmenovat i mozek kapely, bubeníka Jay Russella, protože právě jeho neúnavná hra dává kapele pořádný drive.
Zpěvák James Smith je unikát, opravdu frenetické pohyby a poskakování strhává všechny ve stanu do tance. Je to živel. Yard Act vlastně ani pořádně nezpívají. James si vyvinul něco, čemu říká Sprechgesang, což v němčině znamená mluvené slovo. James spíše vypráví a deklamuje, než aby zpíval v tom pravém slova smyslu, a samozřejmě umí i pořádně zachraptět i zařvat. Když nad tím přemýšlím, klidně mě napadá přirovnání k takovému Tom Waitsovi a dává mi to smysl i právě kvůli specifickým pohybům. Třeba v novince Redeemer mi tento příměr sedí.
„Nene, nejsme Papa Roach, jsme Yard Act z Leedsu,“ prozradí fanouškům onu „pravdu“ James před polovinou koncertu a kapela spustí titulní track z nové desky. Opravdu se máme těšit a nedivil bych kdyby jim ta Mercury Prize letos už vyšla, zatím mají jen nominaci. Pár písniček ke konci rozjede několik nadšených fanoušků opravdu hodně specifický a skočný circle pit, do kterého si nakonec přidá klidně i stovka dalších posluchačů, včetně tří chlapců komplet převlečených do kostýmů kapely Slipknot.
V říjnu se Yard Act do Čech vrací, a to do pražského klubu MeetFactory, a věřím, že klubový set bude ještě lepší než ten festivalový a moc se na něj těším. Nechci přímo narážet na žádnou kapelu, ale vždycky je za mě lepší jít na poctivou kapelu s písničkami než na produkt, který navíc hraje skoro komplet z playbacku. Yard Act nakonec neudělali nic víc ani nic míň, že prostě přišli a nasypali tam hodinu obyčejných písniček, a poctivě, a to pro mě vždycky bude nejvíc...