Je to takový náš společný festivalový rituál. Jdeme si hromadně zavzpomínat na divokou pubertu, uctít ty léty prověřené hitovky, nebo si ze zvědavosti zapařit na o něco novější kusy. Kapelu poskládanou kolem vždy charismatického frontmana Jacobyho Shaddixe už u nás vážně není potřeba komukoliv složitě představovat. A už vůbec ne těm zhruba pětadevadesáti procentům všech účastníků letošního ročníku, kteří se v podvečer slili v jednu obří, nedozírnou kolonii před druhým největším pódiem.
Jistě, Papa Roach jsou ve zdejších končinách dlouhodobě extrémně oblíbení, o tom žádná. Ale když si ruku na srdce sundáme ty milosrdné růžové brýle nostalgie, musíme si přiznat, že tahle bezmezná oddanost publika často kryje jejich nedostatky. Vezměme to rovnou zkraje hezky zostra – Shaddixův hlasový fond tentokrát povážlivě pokulhával. Těžko soudit, jestli měl Jacoby jen slabší den, bojoval s únavou, nebo jestli mu už zkrátka ty agresivní, uřvané polohy začínají fyzicky unikat. Abych byl fér, po pódiu mu to pořád běhá naprosto skvěle, jeho fyzická kondice je úctyhodná a interakce s natěšeným publikem šlape jako hodinky. Ale ten samotný vokální projev? Ten tentokrát prostě dřel a rozhodně měl na víc.
Set Papa Roach byl vlastně „dobrý“. Jenže jak nás učili už na základce, dobrý je za tři. Dostali jsme sice precizní balíček vizuálního pozlátka v podobě plamenů, sloupů páry a dalších pódiových rekvizit, které obřím stagím pochopitelně sluší, ale vkrádá se docela zásadní otázka, kde je jakýkoliv posun od jejich minulé návštěvy? Opravdu nám i letos bude stačit jen mírně zrotovaný setlist, sázka na jistotu v podobě staršího katalogu a obligátní medley z prověřených coververzí nakonec?
Tím absolutním finálem pak samozřejmě nemohlo být nic jiného než nesmrtelná generační hymna Last Resort. A nutno podotknout, že to byl i přes všechny zmíněné výtky jednoznačně ten nejsilnější moment celého koncertu. Lví podíl na tom ale neměla ani tak samotná kapela, jako spíš dav pod pódiem. Obrovský sborový zpěv se proměnil v jeden gigantický celofestivalový kánon, ze kterého běhal mráz po zádech a který případné vokální nedostatky z pódia naprosto převálcoval. Všechno to nakonec vede k jednomu nevyhnutelnému zjištění. Papa Roach stárnou, úplně stejně jako my všichni. A z toho dravého „papa“ už se nám začíná stávat spíše trochu zadýchaný „grandpa“. Do budoucna tak ve vzduchu visí otázka, s jakou noblesou a grácií tuhle nevyhnutelnou proměnu americká formace zvládne a jak dlouho jim tenhle aktuální zbytek energie ještě vydrží.
Papa Roach, 11. červen 2026, Rock for People