Nová studiovka dostala název V chaosu je krása. „Tohle album je příběhem o dospívání, hledání sebe sama a objevování krásy v chaosu – o tom, o čem je tak trochu celý můj život.“ Těmito slovy Mišík doprovodil vydání desky a upřímně, moc chaosu na ní nenajdeme. Alespoň v hudbě. Jde totiž o pečlivě vystavěnou a vyprodukovanou nahrávku, možná to nejlepší, co zatím producent Enthic vytvořil. Každá skladba je trochu jiná, většina z nich se zavrtá do uší a ty, co ne, jsou zabalené do tolika aranží, že v nich i při čtvrtém, pátém poslechu slyšíme nové plochy.
Adam Mišík si umí vybrat nejen producenta, ale i hosty. Zároveň jako kdyby si tím dopředu rýsoval trať, kterou poběží dál. Ben Cristovao a Sofian Medjmedj jsou hvězdy, ale v českém popu způsobili malou rebelii volným nakládáním s přízvuky, a Mišík tu působí jako jejich pečlivý žák. Stále je to fantastický zpěvák, jeden z nejlepších své generace, ale doby, kdy svým hlasem fascinoval tak, že ho bulvár překřtil na českého Timberlakea, jsou pryč. O době frontmanství kapely The Colorblinds už vůbec nemluvě. Přepnul do módního pološepotu, místy huhlání, permanentních obrácených přízvuků a moderního mixu češtiny s angličtinou. Staromilcům to sice bude trhat uši na hranici snesitelnosti, ale proč by to tak nemohl dělat? Čeština se vyvíjí a Medjmedj s Cristovaem v Mišíkovi mají výraznou posilu, jak v jejich jazykové revoltě pokračovat dál.
Nová studiovka má velký singlový potenciál. Některé písně už samostatně vyšly, jiné to velmi pravděpodobně čeká, protože silných melodií je tu až až. Každá druhá věc je banger, a když se Mišík s Enthicem pustí vyloženě do taneční polohy, je to zábava i pro ty, kdo tohoto kluka opravdu nemusí. Třeba Sbohem je hit s refrénem jak víno, kdyby takovou skladbu nazpíval Harry Styles, hraje se to na všech kontinentech.
Mišík zkrátka natočil desku přesně pro svou generaci. Texty jsou sice více či méně dokola o holkách, pěvecky má rozhodně na víc, než tu předvádí, ale evidentně se s Enthicem shodli na tom, co přesně chtějí vytvořit a spolupráce jim klapla. Takové album se poslouchá samo, i když přes pasáže jako „jiný těloóó, jiný ruceéé, jedna dušeéé“ je třeba se přenést.
Verdikt: 79%
Produkčně dotažená deska plná nápadů, chytlavých melodií i zajímavých aranží. Mišík se vyvíjí, už nezpívá „do plnejch“ jako kdysi, což může někoho mrzet, nicméně v nové poloze je mu evidentně dobře.