Moderátoři Ondřej Sokol a Aleš Háma zahájili přenos pekelnou koláží folklóru a rapu jako podle návodu z Kumštu. V úvodním slovu popravdě přislíbili, že diváky čeká primitivní humor a čtyřhodinová reklama na akce v O2 aréně. Přiznat si problém, to je samozřejmě správný první krok, otázka je, proč nenásledovaly i další kroky, které by této akci tvářící se jako galavečer daly alespoň trochu váhy a důstojnosti.
Vypadalo to, jako kdyby skoro nikdo ze zúčastněných nebral Slavíky ani trochu vážně, ale jen jako předem rozhodnutou kulisu k reklamám na pořady televize Nova a koncerty vystupujících. Když moderátoři před vyhlášením prvního místa v kategorii zpěvačka rovnou počítali s Ewou Farnou a šli ji trápit do publika otázkami jako „jakými citoslovci bys popsala předávající kamarádku Terezu Ramba“, styděly by se u toho snad i děti ze školky, kam později posílali Dymytry.
U hudebních vystoupení se zdálo, že se zpěváci na pódiu neslyší, protože většinou zpívali více či méně falešně. Opravdu dobře intonoval snad jen Václav Noid Bárta, na konci slušně zpíval italský zpěvák Drupi (ne že by jeho účast na Slavících měla jiný smysl než zvát na jeho koncerty příští rok). V průběhu večera zaznělo podezřele málo narážek na Karla Gotta, nakonec na jeho exhumaci ale přeci jen došlo, když se k Drupimu v druhé písni připojil Gottův imitátor.
Vystoupení jednotlivých interpretů by mohly fungovat jako jejich propagace i jen z podstaty poskytnutého mediálního prostoru, i bez explicitního uvedení, co přesně právě prodávají, a bylo by to decentnější a vkusnější. U Slavíka je běžné na konkrétní koncerty zvát doslovně, obvykle bezprostředně před nebo po písničce. Budiž. Ještě o stupeň dál (hlouběji) ale tuhle formu dovedl Richard Krajčo (který má přestávku, nezapomeňte), když na svůj koncert se symfoňákem pozval přímo uprostřed hraní koláže písní Kryštof s velmi kýčovitými orchestrálními aranžemi.
Dojemným momentem večera měla být pocta pro zesnulou Annu Slováčkovou, kdy zazpíval její bratr a přátelé. Vystoupení samo o sobě bylo skutečně hezké a některé hosty v sále zasáhlo upřímné dojetí i slzy (na plačící Moniku Absolonovou se voyersky stříhalo tak často, až to bylo nepříjemné). Jenže když tento pietní segment byl jen chvilkovou přestávkou v kanonádě moderátorských vtipů o přirozeních, zadcích nebo zásunech, v celkové dramaturgii večera působil jen jako cynická položka typu „chvilka na slzičky“, než se může pokračovat v reklamách.
Závanů svěžího vzduchu bylo jen pomálu. Byla to jednak děkovačka Renneho Danga (jako jediný ze tří oceněných rapperů dorazil osobně), který věnoval odměnu 200 tisíc organizaci Nevypusť duši. Vojta Dyk, který si notně posilněn meruňkovicí přinesl na pódium klávesy, aby jakoby mimo scénář společně s Jakubem Prachařem a Janem Maxiánem zazpívali Slavíky z Madridu.
A později ještě děkovačka Noida Bárty, který vyhrál první místo v kategorii zpěvák. A cenu obdržel od Jiřiny Bohdalové, která si (skutečně vtipně) sošku pletla s mikrofonem. Loni byl na třetím místě, s čímž se tak nějak počítalo i letos. Z jeho řeči bylo vidět, že výhra překvapila i jeho a že z ní zároveň má upřímnou radost a skutečně si jí váží.
A nezval na koncert.