Ve čtvrté a závěrečné epizodě se do historie Wohnout ponořili Matěj Homola a bubeník Zdeněk Steiner zvaný Fenek. Vzpomínají na velké krize, špatné volby singlů, průšvihy i nečekané úspěchy. A konečně došlo i na celý příběh Svazu českých bohémů, ale i nezdar Kocoviny či Kopřiv. „Jsme typicky devadesátková kapela. Hrajeme kytarový sóla. To je pro hodně lidí něco jako kost z dinosaura," vypráví pobaveně Matěj Homola. A jaký mají Wohnout plán do dalších deseti let? Mít alespo dva revivaly!
Podcast Headliner CZ můžete poslouchat komplet zdarma. Minisérii Wohnout: Třicet let po svým v něm najdete každou středu. Pokud vás naše podcastová tvorba baví, podpořit nás můžete na herohero.co/notyvole nebo forendors.cz/notyvole. Děkujeme.
Teď už Banány připravit, jdeme na to. Všechno nejlepší, Wohnouti!
A níže si můžete přečíst pět historek, o kterých byla v podcastu řeč.
1. Pilarová čeká. Kytara nehraje
Honza: Naše spolupráce s Evou Pilarovou vznikla z písničky Ševelení. Dělali jsme si srandu z takovýho toho jazzovýho šavadavadavada. A pak nás napadlo: Co kdybychom Evu Pilarovou oslovili jako hosta na akustický turné? Měli jsme strach, aby si nemyslela, že si z ní děláme prdel. Ale ona to vzala úplně v pohodě.
Zemánek: Přijela na první zkoušku přesně na čas. V kožený bundě, bez doprovodu, bez manažerů, bez ničeho. To jsme vůbec nečekali.
Honza: A byla skvělá! Přitom měla velkou trému. I po všech těch letech v hudbě. Šla s náma hrát do menšího klubu, kde jsme byli prostě Wohnout, měla nervy. Ale dala to parádně.
Zemánek: A tak jsme spolu občas spolupracovali.
Honza: Potom nás dokonce pozvala na svůj koncert v Mahenově divadle v Brně, kde slavila padesát let na pódiu. Točila to Česká televize a jelo se to jakoby live, protože tam byli lidi a všechno muselo být bezprostřední. U písničky Gastrosexuál se mi tehdy stalo to, čeho se děsí každej muzikant. Všechno se nazkouší, přijdeš na stage a nefunguje ti nástroj…
Zemánek: Akorát takřka v přímým přenosu.
Honza: Já zrovna toho Gastrosexuála startuju kytarou… Nastoupili jsme na pódium a bylo ticho, protože starší publikum je ukázněný. Čeká. Žádný řvaní. Kamery na nás míří, paní Pilarová se na mě podívá: Hraj!
Zemánek: A nic.
Honza: Stojíš tam a hraješ na kytaru, která nehraje. Úplně se mi zatmělo, študoval jsem, co se stalo... A najednou ta kytara zázrakem začala hrát! Nemohli jsme přijít na to, co to bylo, protože já měl jenom kombo, kabel a kytaru. Žádný krabičky, nic mezi, co by se rozbilo po cestě. Nakonec jsme zjistili, že jsem si koupil novej kabel, který na sobě měl miniaturní tlačítko on-off… Skutečně se to vyrábí! Je to zřejmě kvůli tomu, když vytahuješ šňůru z kytary, aby to neluplo do beden. Já existenci toho tlačítka bohužel poprvé objevil v přímým přenosu.
2. Díky moc za tu basovou linku
Honza: V roce 2014 jsme chystali album Laskonky a kremrole. Já tehdy obdivoval Toxique, Kláru Vytiskovou a jejich první desku. Měla úplně jiný zvuk, než jsem do té doby znal. Samozřejmě nás zajímalo, kdo za tou produkcí stál, a tak jsme oslovili Vildu Béreše a Patricka Karpentského, aby nám udělali dvě písničky. Šli jsme na to úplně jinak než do tý doby. Dali jsme jim jenom nápad a riffy.
Zemánek: Třeba celou tu basovou linku u písničky Díky moc vymysleli oni. My jim nahráli jenom nějaké motivy, které tam mají zaznít, a oni si to celé nastříhali a poskládali.
Honza: Myslím, že se jim to povedlo. U těch dvou a pak u Michala Skořepy jsem cítil skutečný producentský podíl. Zkoušeli jsme i jiné producenty, nebudu je jmenovat, kde se nic nedělo. Dával jsi peníze, ale ten člověk s tím nedělal nic, co bychom nezvládli sami.
Zemánek: Takhle s nima vznikl ještě Barbie song. Oba mají dodnes pevný místo v našem playlistu.
Honza: Jinak to byla dobrá zkušenost, ale nechceme takhle pracovat. Nás fakt baví nahrávat. Akorát Barbie Song jsme museli nakonec přejmenovat na Bárbíno, protože nám hrozila žaloba od společnosti Mattel. Na slovo barbie je totiž copyright. Ale dopadlo to dobře.
3. Bokovky
Honza: V roce 2008 se mi narodilo první dítě. Do tý doby jsem byl zvyklej každej rok cestovat, ale najednou jsem po několika letech zůstal doma. Měl jsem tam akustickou kytaru, hrál jsem si a vznikla mi z toho folková deska, aniž bych chtěl dělat nějakou sólovou kariéru. Na tý desce moje jméno ani nenajdeš, nazval jsem si to Homolka Tobolka. Potom jsem natočil ještě Čarovánky, kde už byli hosté a víc nástrojů a kde jsem svoje jméno přiznal.
Matěj: Já jsem si od Wohnoutu odběhl dvakrát, než jsem zjistil, že jediná moje hudební energie, kterou má smysl někam dávat, je právě kapela Wohnout.
Honza: U mě to nebyl ani útěk k sólový kariéře. Byla to nápadová nevybitost. Kapela má nějakýho ducha, je tam kompromis a tvoříš určitým způsobem. To, co se dostalo za mantinely wohnoutího výrazu, jsem potřeboval vypustit někde jinde. Když měl Wohnout volno, zkoušel jsem i koncerty. Měl jsem několik akcí s návštěvností od nuly až po osm lidí. Nebylo to úplně motivující, abych to dělal kvůli živýmu hraní. Ale šuplíky se ti plní materiálem a říkáš si, že buď spatří světlo světa, nebo to tam zůstane.
Matěj: Já se jednou domluvil s Monitorem a udělali jsme cédéčko Čtyřlístku. Fanánek napsal texty a já jsem poprvé v životě dostal hromadu hotových textů, ke kterým jsem dodatečně skládal hudbu. Bylo to celý oficiální. Sešli jsme se s panem Němečkem, distingovaným pánem, který Čtyřlístek vymyslel. Seděli jsme, popíjeli kafíčko a já potom složil desku. Někdo na firmě bohužel vymyslel, že se to bude propagovat jako český Gorillaz. S tímhle jsem neměl nic společnýho, skládal jsem jenom na chatě písničky a bral to jako takovej dětskej Wohnout. Potom to vzali do rukou recenzenti a dostávalo to fakt nakládačku. Že je to šílený, že jsou to Šmoulové. Nebyl to dobrej nápad. Takže jsem se poslušně, jako pejsek se sklopenýma ušima, vrátil zpátky do kapely.
4. Rouška, která položila Facebook
Matěj: Covid nás zasáhl jako všechny. Měli jsme zrovna hrát někde v Břeclavi, tak jsme šli do zkušebny a udělali jako břeclavský koncert tam. Streamovali jsme ho na Facebooku a normálně ho to položilo. V životě jsme neměli tolik zhlédnutí, lajků a reakcí. Protože bylo pomalu jasný, že ten problém už nebude trvat jen jeden týden, tak jsme ty koncerty udělali ještě asi tři. A tam už šla sledovanost hodně dolů. Už to dělaly všechny kapely a za chvilku už to byl standard.
Fenek: Ale udělali jsme tehdy dobrou písničku.
Matěj: Jmenovala se Jsme na zkoušce v roušce. A tu jsme poskládali přes internet, aniž bychom se viděli. A to nejenom my, jako čtyři členové naší kapely, ale i těch dalších asi deset hostů, který nám tam zazpívali.
Fenek: Musím říct, že ta písnička se mi furt líbí. I když pochází z pro mě nepěknýho období. Mám pocit, že má fakt dobrej zvuk. Dokonce jsem si říkal, jak je to možný… já třeba točil bubny ve zkušebně. Žádný profi studio, žádná profi místnost. A celkově prostě, kytary, basa, všechno to hraje. Podezřívám nás, že je to tím, jak jsme se v tom nemohli rejpat, protože na to nebyl prostor. Možná to je cesta pro příští desku?
5. Zemánkův legendární šlofík
Honza: Zůstat ve stejný sestavě třicet let není jen tak. Ale jinak to nejde a ani to nechceme. Několikrát jsme se museli obejít na koncertě bez Matěje, a to znamenalo překopat skoro všechno.
Matěj: Honza nikdy koncert fyzicky nevynechal. Ale měl problémy s rukama, obě mu je dali na několik měsíců do sádry kvůli karpálům. A tak jsem hrál většinou já…
Fenek: Což je dvojnásobná práce, protože musíš hrát i party po Honzovi…
Matěj: … kterej je daleko lepší kytarista než já.
Matěj: Ale jednou k absenci málem došlo i se Zemánkem. Už je to samozřejmě dýl, myslím, že tak patnáct let zpátky. Zemánek tehdy prostě nepřišel na sraz a my ho za boha nemohli sehnat. Telefon, nic, netušili jsme, co s ním je.
Fenek: Nemohli jsme ho sehnat a už jsme museli odjet na koncert. Matěj s Honzou se v autě domlouvali, kdo co bude hrát na basu a na kytaru. A pak fakt, už jsme šli skoro na pódium, a najednou přijel taxík a z něj vylezl Zemánek! Šlo se rovnou hrát.
Matěj: Po koncertě z něj vylezlo, že šel jenom na pivo, na jedno, jak on rád s oblibou říká, a pak usnul v parku na Petříně. Prostě měl vypnutý telefon a čau, spal. Když se probudil, hned zjistil, že už má být v Jablonci… Ale stihl to. Stihl to a koncert byl skvělej.
Další epizody podcastu poslouchejte zde.
WOHNOUT: Třicet let po svým. A Bůh pravil: Budiž Banány! (1)
WOHNOUT: Třicet let po svým. Kterak grázl srandista a metalista do kapely přišli (2)
WOHNOUT: TŘICET LET PO SVÝM. Eva Pilarová v křiváku a Zemánkovo zkrocení zlé kobry (3)