Kdo říkal, že je český underground mrtev? Přehlídka domácích špiček, vycházejících z experimentálních proudů rockové hudby sedmdesátých let, přilákala 14. března do MeetFactory tolik návštěvníků, že oba sály praskaly ve švech! Koncert probíhal především jako připomínka událostí přesně před padesáti lety, kdy začal „hon na Plastiky“, jak se říkalo zatýkání některých účastníků pověstného Druhého festivalu druhé kultury v Bojanovicích.
Publikum se skládalo zhruba ze tří vrstev. Především to byli „alte kampf kameraden“ čili sedmdesátiletí a starší pamětníci tehdejších koncertních akcí skupiny Plastic People Of The Universe. Nepřekvapilo, že právě ti přišli na koncert jako první, dokonce s předstihem, protože koncert v rozsahu minifestivalu byl zároveň místem setkávání po letech. Někdy bylo až dojemné vidět stařičké vlasáče s dlouhými plnovousy, poznávající se po letech a vzpomínající na ty, kteří tu už s námi nejsou. Druhou – a největší – skupinou byli ti, kdo se seznámili s okrajovým proudem rocku v devadesátých letech. Pro ně byl a je underground symbolem svobody tvůrčí i lidské, kterou v té době konečně nabyli spolu s už tehdy legendárními kapelami. A třetím okruhem byli ti mladší, zvědaví na to, co tahle snůška starých hipíků teda hrála, když je tolik oslavována.
Festival jako setkávání po letech – a navíc ještě s Vráťou Brabencem a jeho novou komiksovou knihou.
Kromě připomínky událostí, k nimž došlo před půl stoletím, tu byl ještě druhý podtón koncertu. Právě ona vzpomínka na ty, kdo už s nimi nejsou, na Ivana Jirouse, Svatopluka Karáska, Mejlu Hlavsu, Pavla Zajíčka a další. Jejich jména zazněla hlavně na dvou poměrně dlouhých úvodních přednáškách. Ano, je neobvyklé začít koncert přednáškami, ale přeplněný sál jak při Čuňasově vzpomínkovém pásmu, tak při výkladu Pavla Blažka o praktikách StB vůči undergroundovému hnutí byl více než spokojen.
Konečně k hudbě, protože o tu šlo především. Festiválek představil skoro všechno, co je dnes pod pojmem český underground označováno. Tím spíše a ještě navíc s odstupem padesáti let se dá definovat místo tohoto okruhu v kontextu dějin hudby. Právě z takového odstupu je celkem jasné, že šlo v podstatě o art rockový proud, ovlivněný tehdejší americkou rockovou avantgardou (Velvet Underground, Mothers Of Invention) a v řadě momentů i soudobou klasikou, často zprostředkovanou právě oběma největšími vzory. To, co například předvedl Vratislav Brabenec a jeho Pražský enigmatický orchestr výrazně odpovídalo tomu, s čím na svých koncertech vystupoval v roce 1969 Frank Zappa, inspirovaný tehdy Edgarem Varésem, Arnoldem Schönbergem a hudebníky kolem hnutí Fluxus. Bylo to široce pojaté free všeho – jazzu, rocku, improvising music, které spojuje kolektivní emoce. Brabenec do téhle tvůrčí dílny zasahoval jen recitací a občasnými sóly, o nichž kdysi hudební vědec Antonín Matzner řekl, že mu připomínají jazzového saxofonistu Alberta Aylera, ale přesto bylo cítit, že je to on, kdo dodává kolektivu svého ducha.
Vratislavu Brabencovi bude v dubnu 83 let, ale jeho tvůrčí duch patří mezi základní kameny českého undergroundu.
Klíčovým hráčem českého undergroundu jsou ale především Plastic People. PPU byli nejen hudebně nejvyzrálejším souborem přehlídky, ale zároveň potvrdili, že jsou také evidentním odrazovým můstkem, který kdysi motivoval všechny ostatní undergroundové kapely. Stojí uprostřed všeho dění. Každá z kapel, které se prezentovaly, si z nich něco vzala a posunula se jiným směrem. Jejich bývalý spoluhráč Vráťa Brabenec směrem k free music, Bobeš Rössler zase opačným směrem k rockovému písničkářství, Magická noc zase jinam do současnosti. Plastici představovali zvláštní směs bondyovského aktivismu a psychedelické mystiky – k jejich formě aktivismu pak víceméně směřuje Helena Zaoralová s Mirkem Vodrážkou, zatímco Bílé světlo si pohrává se svou svéráznou mystikou.
Plastic People hráli jako obvykle ve výborné formě.
Jiným specifickým rysem českého undergroundu se po tomto koncertě zdá být absence zpěváků v tom slova smyslu, jak je obecně vnímáme. Místo nich najdeme spíše recitátory. Má to svou logiku a dokonce skrytou krásu, protože jak Brabenec, tak Pavel Zeman z Bílého světla a vlastně i Milan Dino Vopálka (nemluvě o už nežijícím Pavlu Zajíčkovi) jsou totiž básníci – a nikoliv až v druhé řadě! Recitace nebo sprechgesang s doprovodem hudby má navíc určitý divadelní efekt a vlastně i vzdáleně odkazuje na Schönberga, kterého jsme zmínili mezi sudičkami světového undergroundu. O to více v kontrastu s recitátory vynikla Helena Zaoralová, která svým dramatickým operním sopránem zazářila v jejím a Vodrážkově rozsáhlém opusu Zaklínání – smrt tyranům.
Dramatický soprán Heleny Zaoralové zvedl posluchače ze sedadel.
Byl to nesmírně zajímavý koncert. Současná hudba kráčí sice úplně jiným směrem, ale tahle odbočka má stále své kouzlo. V sedmdesátkách tryskala tehdejší generaci z duše. Dnes se jí musí nový posluchač naučit poslouchat. A musíme se ji stále učit přijímat i my, pamětníci, protože mimo tehdejší společenský kontext (a nesmíme zapomenout, že i uprostřed jiných technologií) dostává jiný obsah.