Koncert IMT Smile obsahoval všechno, co má dobré vystoupení obsahovat. Hodně písní o lidských vztazích, trochu protestu, něco mudrování o životě, ale hlavně spoustu muzikantské pohody. A z hudebního hlediska pozoruhodný mix rocku, pop rocku a kupodivu i world music od náznaků gipsy soundu až k reggae s prvky dub music. Objevila se i taková specifika jako dnes už zapomínaný žánr slovenské tango nebo český pop šanson. No ano, přece nemohlo chybět Srdce jako kníže Rohan, které před lety napsal na Horáčkův text pro Richarda Mülera právě šéf IMT Smile Ivan Täsler.
IMT Smile se představili ve vynikající formě. Možná i proto, že v kapele došlo k personální změně/nezměně. Odešel baskytarista, ale nenahradil ho nikdo zvenku. Jeho místo obsadil Pavol Jeňo, který předtím hrál na trubku. Protože některé skladby IMT Smile se ale bez sóla na trubku nemohou obejít, zaskakuje za něj v té chvíli Täslerův brácha s basovým rejstříkem syntezátoru. Nezní to špatně.
Koncert působil zpočátku trochu jako Unplugged. To když kapela odstartovala akustickou verzí Opri sa o mňa. Naplno se rozjela až po druhé nebo třetí písničce, kdy nabrala říznější a plnější rockový sound. Muzikanti měli štěstí, že je zvučil Milan Cimfe ze studia Sono, takže všechny nástroje byly po celé vystoupení dobře čitelné. Pozor, to není v našich podmínkách až tak běžná věc.
Druhou posilou skupiny bylo publikum, které se od prvních tónů proměnilo v mnohonásobný převážně ženský sbor. Moment, kdy v písni Amnestia zpíval mohutný dvaapůltisícový dav: „Vo väzení väzni žijú, čakajú na amnestiu, a ja čakám na slobode, kedy bude slušnosť v móde“, patřil k nejsilnějším zážitkům večera. Karlu Krylovi by se to asi líbilo.
Závěr podle očekávání patřil na Slovensku už skoro zlidovělým Hej sokoly, Horela hora a Ľudia nie sú zlí. A protože publikum se kapely nemohlo nasytit, přidala ještě jednu písničku jako vzpomínku na nedávno zemřelého textaře a producenta Tublatanky Martina Sarvaše. Končilo se tedy ve smutnějším tónu.
Je to už 30 let, co IMT Smile vznikli, natočili nejméně tucet velkých slovenských hitů, ale v Čechách se jim v takovém rozměru nikdy moc nedařilo. Tady si jejich škatulku hlídala Lucie a nepouštěla do ní žádnou konkurenci. Když u nás Täslerovci vystupovali, vždycky hráli především pro místní slovenskou komunitu. Vystoupení na Gauči signalizovalo změnu – podíl českého publika se odhadem začal blížit ke čtyřiceti procentům. Něco se pohnulo. Možná za to mohl velký úspěch kapely na letošních Colours, ale spíš je to výsledek trpělivé dlouholeté práce, která zafungovala v podobě „word of mouth“ neboli ústního doporučení. Každý markeťák ví, že to je ta nejsilnější, byť často nejpomalejší forma propagace, proti níž nejsou televizní spoty a inzeráty ničím.
29. července 2026, Gauč na Výstavišti, Praha
