Na Fontaines D.C. mě vždycky bavila jejich schopnost spojit zdánlivě neslučitelné věci. Syrovost s melancholií, vztek s romantikou nebo špinavý kytarový zvuk s citlivým pohledem na svět. Nejraději mám jejich první tři alba a zejména pak Skinty Fia, na kterém je prostě to něco s velkým N. Něco, co nejde úplně popsat, ale již po prvním poslechu víš, že to tam je. Ale i Romance, na kterém kapela vykročila od postpunkové odcizenosti k barevnosti, romantice, silným popovým melodiím a přístupnosti, jsem nehodnotil vůbec špatně. Chápal jsem její snahu vyvíjet se a oslovit širší publikum.
Nedávno vydali Dopamine Chamber, což je jistě výborné album. Je promyšlené, zvukově bohaté a stále na něm je slyšet nezaměnitelný rukopis Fontaines D.C. Ale až na výjimky, jako jsou Japan nebo Demolition, už není pro mě. Prostě mi tam chybí ta někdejší naléhavost, lehká neučesanost a právě ta postpunková odcizenost. Neznamená to, že bych se chtěl vracet v čase nebo po nich požadoval, aby donekonečna nahrávali další Dogrel. Vývoj je přirozený a stagnace by jim rozhodně neslušela. Jen si říkám, jestli na cestě k velkému sebevědomému zvuku nepoztráceli to, co je na začátku dělalo tak výjimečnými. Byl jsem tedy zvědavý, jak nové skladby obstojí naživo. A vlastně jsem se hodně těšil.
O support se postarala severoirská dvojice Chalk doprovázená bubeníkem a předvedla hutný a intenzivní set hudby, ve které se střetává punková energie s temným rave večírkem. Dokázal bych si to představit v temném klubu nebo ve dvě ráno ve festivalovém stanu, ale na tom velkém pódiu mě to bůhvíjak neoslovilo. Možná i proto, že jejich hudba je na hony vzdálená tomu, co dělají Fontaines D.C., na které jsem byl mentálně naladěn.
Fontaines D.C. se v Praze předvedli jako velká sebevědomá kapela s nezpochybnitelným frontmanem Grianem Chattenem v čele. Téměř bez jakékoliv interakce s publikem zahráli dvacet dva songů (včetně přídavku). Zaznělo devět skladeb z nového alba a šest z Romance. Vedle nich dostal prostor i starší materiál včetně songů jako Boys in the Better Land, Nabokov, Jackie Down the Line, Big Shot nebo I Love You, které připomněly různé etapy vývoje kapely. V souboji těchto dvou tváří Fontaines D.C. u mě jednoznačně vítězila ta starší.
Skladby z ranějšího období měly přesně tu naléhavost a energii, kvůli kterým jsem si kapelu oblíbil. Z novější tvorby se jim dokázaly vyrovnat některé songy z Romance, což ostatně potvrdil už jejich výborný koncert na loňském Rock for People. Z nového alba za mě v setu fungovaly v podstatě pouze songy Marianne a výše zmíněné Japan a Demolition. Přestože nový materiál zněl naživo o poznání syrověji než na nahrávce, ani tak mě úplně nepřesvědčil.
Zážitek navíc poznamenal opravdu nepovedený zvuk (pouze přímo u pódia se mi to zdálo o poznání lepší), takže kapela zněla jako z jeskyně a ani Chattenův charakteristický vokál, který je slyšitelnou spojnicí mezi oběma tvářemi kapely, nebyl vždy úplně nejčitelnější. U kapely, jejíž síla stojí mimo jiné na kontrastu mezi kytarovou a nověji i synťákovou naléhavostí a výrazným vokálem, to byl citelný hendikep.
I přes shora uvedené kapele vlastně nelze mnoho vytknout, zahráli to výborně a bylo na nich vidět, že si koncert užívají. Takže ve výsledku to v podstatě byl fajn koncert. Ale fajn je na můj vkus trochu málo. Na koncert jsem šel s otázkou, zda musí kapela, která se posouvá dál, nutně ztrácet část své původní identity. Po něm jsem si odpověděl, že možná ano, chce-li být globální stadiónovou kapelou a nejlepší současnou kytarovkou. Ty zástupy nadšených mladých fanoušků na ploše haly svědčí o tom, že to asi dělají dobře. A já možná jen potřebuju přijmout, že Fontaines D.C. už nejsou tou kapelou, kterou jsem si kdysi zamiloval.
Verdikt: 74 %
Fontaines D.C., Support Chalk, 30. října 2027, Sportovní hala Fortuna, Praha
