Na pódiu stojí interiér domu, nábytek evokuje 50. léta. Sympatické retro. Okny prochází světlo přijíždějícího auta, vzápětí je slyšet vypnutí motoru. Dovnitř postupně vcházejí účastníci téhle vycizelované a komponované show. Kromě čtyřech hlavních členů to jsou ještě další muzikanti, díky nimž je zvuk robustnější a bohatší.
Frontman Matty Healy si hned v úvodu s naprostou samozřejmostí zapaluje cigaretu a sedá si k pianu, aby spustil úvodní skladbu The 1975 z poslední desky Being Funny In A Foreign Language. Od první chvíle si zpěvák drží chladnou a nepřístupnou tvář, jistou britskou odtažitost, někdo by to možná nazval i arogancí a nezájmem. Ale je to role. Každý následující krok je pečlivě uvážený a připravený, zůstává tu však i prostor pro autenticitu.
Hned s další skladbou Looking For Somebody (To Love) to berou The 1975 od podlahy a je jasné, že v tenhle večer se bude hlavně křepčit, na vydechnutí a zpomalení mnoho prostoru nebude.
The 1975 jsou pořád ve formě, to koneckonců hlásá i název jejich aktuální koncertní šňůry Still… At Their Very Best. Matty Healy je pořád značný excentrik, který se po pódiu opilecky potácí a v různých částech ono efektního domu se prolévá obsahem placatek. I přes tenhle poněkud bizarní prvek ale zpívá fantasticky a přesně, i když drzost a image lva salónů, kterou si pamatuju z pražského koncertu v roce 2017 (na Rock for People jsem nebyl), vyměnil za větší umírněnost a jistou odměřenost. Však nedávno také slíbil, že bude po sérii kontroverzních událostí v Asii sekat latinu.
Na jednu stranu je to škoda, protože právě to frackovství bylo na Healyho jevištním projevu přitažlivé, na druhou stranu se díky tomu obrátila pozornost hlavně na hudbu. Vždyť se také koncert prakticky obešel bez obligátních řečí o nejlepším publiku na světě, návratu do oblíbeného města a dalších milých klišé. Jedinou větší interakci si Healy dopřál s devítiletou holčičkou, pro kterou šlo o první koncert v životě. Po jeho konci dostala na památku paličky a taky jednu ocucanou placatku.
Páteřní část setlistu tvořily skladby z posledního alba, doplňovaly je ale i osvědčené fláky z předešlých čtyřech desek. Všechny songy fungovaly stejně dobře, vyrovnaně. Kapele se podařilo ve svém malém retro domečku navodit energickou, příjemnou a milou atmosféru, a navzdory originální scéně i přiléhavému nasvícení se pozornost nestáčela k efektům či vizuálům obecně, plně se soustředila na kapelu.
The 1975 se nenechávají pohltit vlastním velikášstvím ani aurou výjimečnosti či popularity. Nejsou laxní, i když součástí jejich image stále je takový ten „I don’t give a fuck“ element, naopak jsou ve svém hraní akurátní a strhující. Posluchač jen musí přistoupit na jejich hru a být si vědom faktu, že kapela nepřijela rozdávat americké úsměvy na všechny strany.
Kdo přišel hlavně kvůli hudbě, nemohl odcházet zklamán. Koncert měl tah, gradaci, dynamiku, drajv a byl sebevědomý. Healy v samém závěru slíbil, že se kapela brzy vrátí, ale teď se musí pustit do nové tvorby. Dříve ohlašovaná pauza tedy zřejmě úplně nedopadne. Proč by taky měla? Vždyť jsou taky The 1975 na vrcholu. Stále.
Hodnocení: 89 %
14. 3. 2024, Sportovní hala Fortuna, Praha