„Zkoušíme dvakrát týdně, a to s výjimkami celých těch deset let. Nedávno jsem klukům říkal, že se na zkoušky těším čím dál víc. A těším se na zkoušení nových věcí, protože to je alchymie,“ říká baskytarista a zpěvák David Hrbek k fungování kapely, která vznikla na abiturientském večírku s pár covery a později přešla k vlastní tvorbě. Tu TAK CO? zaznamenali na dvou albech, jejichž průřez zazní spolu s novinkami na výročním koncertu.
Tak co? Jaký je to pocit chystat koncert k desátému výročí kapely?
Je to velice radostný pocit, a to dokonce několikanásobně, na etapy. Poprvé, když jsme náhodou zjistili, že letos je to těch deset let a my se rozhodli pro koncert v největším olomouckém klubu. Podruhé, když jsme začali přemýšlet o dramaturgii samotného koncertu, které nejstarší písně po těch letech zařadíme a které nové poprvé zahrajeme a jak postavíme kampaň. Potřetí, když jsme oslovili naše kamarády k hostování a oni na to kývli. A samozřejmě jsme se začali hrabat v archivu a zjišťovat postupně, co všechno jsme spolu zažili.
Deset let je dost na kapelu, která hraje pořád ve stejném složení. A ještě mnohem víc se dělo během těch deseti let v našich životech. Každý z nás si po svém prošel nebo ještě prochází krizí středního věku a teď máme příležitost se tím vším prohrabávat a konfrontovat každý sám sebe s tím uplynulým časem. A všechno jsme si prožili dohromady v kapele. To nemohlo dopadnout jinak, než že se z původní kapely, která vznikla proto, aby jako překvapení svým spolužákům z gymplu zahrála na abiturientském večírku několik coverů, postupně stala skupina s vlastním repertoárem, který čerpá z nás samotných.
Co nejhlubšího jste s TAK CO? za tu dobu prožil?
Na jednom koncertu v Jazz Tibet Clubu, který máme v Olomouci nejradši, jsme vyzvali publikum, že následující song můžou věnovat někomu v sále nebo i někomu, kdo tam zrovna není. A jeden mladý kluk hned vykřikl, že ji chce věnovat své přítelkyni. Po koncertě za námi oba přišli, že rok předtím se seznámili právě u té písně, tehdy přišel každý sám a teď už přišli spolu jako pár.
Úplně opačný zážitek jsme měli hned u našeho prvního koncertu. Hráli jsme, řekněme, takový testovací set, bylo to na nějakém školním plese, byť naše věci nebyly ani náhodou taneční, a po jednom ze songů, což byl takový jednoduchý popěvek založený na slovní hříčce, říká pod pódiem ona jemu: To je o nás, jdeme domů. A šli. To byla naše první konfrontace s tím, jaký dopad může mít píseň na jednotlivé lidi. A byl to šok. Pro nás velmi příjemný, i když nás to zároveň fakt hodně zaskočilo. Ten text je: „Jestli nás Pánbůh kul / ze stejných molekul / tak pak mi divný je / proč mezi náma dvěma / nefunguje chemie.“ To je všechno a takový to mělo dopad.
Jaká přání jste si s touhle kapelou splnil?
Budu asi nudný, ale každý koncert je splněné přání. A k tomu se přidaly koncerty mimo naše teritorium, to je hodně těžká disciplína, když jedeš někam, kde tě nikdo nezná, a nevíš, jestli na tebe někdo přijde, když jsi „z domu“ zvyklý na plné sály. Hráli jsme několikrát v Malostranské besedě, v Café V lese, ve Švandově divadle, v Kaštanu, v M-klubu ve Valmezu, v Plzni a leckde jinde a všechny tyto koncerty jsou pro nás vždycky skvělé výlety. Jedna dodávka, frčíš a začíná pánská jízda, kde se řeč točí hlavně kolem hudby a jiných kapel. Další splněná přání jsou dvě natočená alba a několik singlů, to je kategorie štěstí sama pro sebe. Ale jedno přání zatím zůstává v kategorii nesplněných. Moc rádi bychom si zahráli nějaké festivaly, ale zatím jsme nepřišli, jak na to.
Který byl váš „nejslavnější“ moment?
Bylo to opět ve zmiňovaném Jazz Tibet Clubu, koncert byl totálně vyprodaný, lidi se mačkali na balkóně i na schodech, seděli na zemi nebo tancovali, byli tam naši vrstevníci a bylo tam hodně studentů a možná poprvé jsme tehdy zažili ten pocit, jaké to je, když někdo zpívá nahlas a s radostí tvoje písně, všechny je znali zpaměti. Už když jsme se prodírali davem a šli od vchodu na pódium, začali spontánně a nadšeně všichni tleskat, něco v ten večer viselo ve vzduchu a my se vezli na této vítězné vlně. To byl úžasný zážitek, který nám dal pocítit, že jsme asi opravdu kapela. To mohlo být tak před šesti sedmi lety a ještě jsme si netroufali na to, abychom jezdili mimo naše vody.
Takhle plno měli TAK CO? na křtu alba Utajený výtah v Jazz Tibet Clubu.
Na výročním koncertě slibujete nové písničky, můžete je trochu představit?
Úplně poprvé zahrajeme píseň Dobrou noc, odcházím, kterou máme moc rádi a doufám, že to není jen proto, že je nová a ještě neohraná. A osobně jsem za ni rád, protože původně to bylo jen čtyřverší. Ale zdálo se mi po nějaké době, že ty čtyři řádky v sobě mají potenciál na pokračování, a tak jsem to při jedné tvůrčí vlně dopsal na jedno posezení u kafe a poslal to Harveymu, našemu kapelníkovi, který všechny texty zhudebňuje. A ten se do tohoto textu pustil přednostně, protože jsme se rozrostli o dvě vokalistky, abychom měli všichni první, opravdu společnou píseň. A pak máme další dvě, které jsme už párkrát hráli, ale pořád jsou pro nás nové a pořád pracujeme na aranži, takže pár lidí, co na nás pravidelně chodí, je sice slyšelo, ale v této úpravě to bude poprvé. A momentálně oprašujeme tři songy, které jsme hráli právě před deseti lety, ale brzo jsme je z repertoáru stáhli. Jeden z nich se jmenuje Tak co?, tou jsme koncerty začínali a po ní jsme se z bezradnosti pojmenovali. Dnes toho trochu litujeme, protože TAK CO? je název spíš pro nějakou kotlíkářskou kapelu a tou my nejsme. A taky zahrajeme už zmíněnou Chemickou, která dopadla pro jeden z párů tak nepříjemně.
Jaká témata vám v současné době lezou do písniček?
No, to je dobrá otázka. Protože nežijeme ve vzduchoprázdnu, a to včetně mě, a v kapele souzníme i v této složité oblasti, jakou je současná politika a celkově napjatá situace ve světě, tak ve třech skladbách to ze mě do značné míry muselo ven. A zrovna u té nejpřímočařejší jsem zažil překvapení, když jsme ji s kapelou zavěsili na sítě jako pozdrav ze zkušebny, že ji s potěšením sdílel jeden z těch, který dnes zastává pozice, do kterých se v ní strefujeme. Rytmicky se v ní deklamuje: „Nač by sis jinak sám netroufnul / troufneš si v zástupu dalších nul.“ To mě trochu mate doteď, protože z kontextu je jasné, kam se míří.
Jak vlastně TAK CO? běžně fungují? Jak často zkoušíte, vídáte se mimo kapelu, řešíte spolu hlavně muziku, nebo celý život?
Zkoušíme dvakrát týdně, a to s výjimkami celých těch deset let. Nedávno jsem klukům říkal, že se na zkoušky těším čím dál víc. A těším se na zkoušení nových věcí, protože to je alchymie. Některé se vzpírají, některé jsou po dvou zkouškách hotové, u těch, co to nejde, se někdy vyplatí trpělivost a hledání jiných cest, jiným prostě nepřijdeme na kloub. Ale když se to povede, najednou je nás o jednoho víc, jako by se ta píseň na zkušebně zhmotnila do další bytosti. A těšíme se na sebe, nebo aspoň já se vždycky na kluky těším (a teď nově i na holky). Jinak na zkušebně neztrácíme čas, tam jedeme fest a povídáme si když tak v pauze nebo po zkoušce. A občas si vyrazíme večer jenom tak na pivo. A častěji se scházíme na kafe jednotlivě a tam probíráme třeba osobní věci. To jsou všechno rozměry, o které bych, upřímně, strašně nerad přišel.
Role frontmana v kapele TAK CO? proměnlivá.
Jaké jsou plány do dalších deseti let?
Nové písničky, další vývoj třeba někam, kde to zatím nemáme ohmatané, ale to se naplánovat nedá. Ale teď se soustředíme asi hlavně na booking koncertů a chtěli bychom ty festivaly.
Přípravy na výročí zjevně nepodceňujete, viděla jsem, že za vámi přijel zkoušet Honza Ponocný alias Ponorka. Vznikají i v tomhle předkoncertním kvasu nové nápady?
No jasně, že ano. Honzu Ponocného máme rádi a on má rád nás, produkoval nám v minulosti několik písní a už mluvíme o další spolupráci v příštím roce. Teď za námi přijel na dva dny do Olomouce a ze tří původně zamýšlených songů se k nám nakonec přidá v závěrečných šesti a půl skladbách, v jedné z nich za mě dokonce vezme basu, abych se mohl věnovat výhradně zpěvu. My ty písně už máme ohrané, už od nich nemáme odstup, ale najednou, když se k nám zvoleje přidal, to bylo absolutní nebe, to byl zážitek, najednou svým hraním, svým espritem, svým samozřejmým bytím s námi těm písním vdechl novou svěžest nebo jak to říct. On to někde na hmatníku jenom tak chytne, druhou rukou udělá šmách a všechno se s tebou zatočí. A ty songy pak najednou dostávají neuvěřitelný vibe. Ponor ti najednou ukáže, že ty songy opravdu stojí za to hrát. A budeme mít ještě jednoho Honzu, tentokrát Fice, což je náš kamarád, spřízněnec, s nímž jsme si rozuměli hned při prvním setkání před lety, s ním taky ohromně funguje to mentální napojení. A Honza nám bude dělat support, což je pro nás čest, protože on je opravdu výjimečný. Prostě se v ten večer s námi propojí dva velcí Honzové.
Stručně:
Skupina TAK CO? vystupuje od roku 2016. Vydala alba Utajený výtah (2021) a Ministr nitra (2025).