Do areálu přicházíme v době, kdy na hlavním pódiu hýří zahajovací show. Ochutnávky vystoupení Ewy Farne, bristolských příznivců námořních písní The Longest John, portugalští Expresso Transatlântico, kteří později zářili na Drive stage doplňovala akrobatická vystoupení, tanečníci a uvítání ředitelkou festivalu Zlatou Holušovou.
Zdá se mi to jako skvělý nápad, jak navnadit na další dění, který ale v praxi podle mého bohužel příliš nefunguje. Přemýšlím o pojmu katův šleh, který se v poslední době rozmáhá v komentářích k dramaturgii festivalu. Pořád ještě věřím, že se snad jedná o programovou pestrost, která znamená, že se na Colours setkávají různé typy hudebních fanoušků a objevují pro sebe nové interprety. Uvidíme v příštích dnech.
Víc bych místo skládačky Colours Opening Show ocenila další kapelu v programu, odbíhám proto napříč celým areálem na Pam Rabbit. Z jejích dosavadních nahrávek a projektů, na kterých se podílí, sálá velký talent. Zajímá mě, zda se její energie přenese na festivalové publikum, bohužel končí o deset minut dřív, a tak stíhám jen samotné finále.
Lidí přilákala dost, zpívá s nasazením, kapela se tváří důležitě a je to úplně jiné než singly, které od ní znám. Jsem si jistá, že se do budoucna neztratí, víc o tom bohužel z té chvilky říct nedokážu. Spěchám tedy na pódium v režii Fullmoonu, ze kterého se na mě cestou valil parádní zvuk kytar – chvíli poslouchám zasněný zpěv a závěr je jediný: Science Killer vřele doporučuji. Patří to k nejlepšímu z prvního dne Colours. Snažím si ten jejich sound v sobě uchovat, když se vracím areálem skrz tucání valící se do hlavy z komerčních zón.
Cestou se zajdu podívat na novou a hojně promovanou Cacao Stage. Cítím meditační vibrace, publikum poslouchá převážně v tureckém sedu se zavřenýma očima a s rukama sepjatýma před srdcem, zpěvák v písni dokola děkuje za každé další ráno a krásný sen. Pod vlivem správné… ehm, atmosféry … by zde člověk jistě mohl propadnout bezbřehému štěstí. Ještě tak naladěná nejsem, možná proto, že jsem prošvihla úvodní kakaový ceremoniál. Jednou ho dám!
Mířím na Haniu Rani. Okouzlující a vysoce cenněnou hudebnici, klavíristku a zpěvačku, kterou řadí po bok neoklasických hvězd, jako je Ólafur Arnalds či Nils Frahm sice na pódiu doprovází jen jeden muzikant namísto avizované kapely, to však vůbec nevadí – slunce kouzlí nad stále dechberoucím areálem Dolních Vítkovic a její vystoupení je nádherné.
V Gongu by bylo jistě naprosto pohlcující, a i tady mám pocit čehosi výjimečného, pod pódiem to však působí spíš jako opravdu povedený odpolední piknik v doprovodu klavíristky, jejíž genialita bojuje s konkurencí poutavých konverzací a občerstvení. Na podzim bude tato polská hvězda v Divadle Archa. Slibuji si od toho úžasný zážitek. Později se setkáváme na desetiminutový rozhovor, na první otázku odpovídá sedm minut. Byla ale velmi milá a jednou si s ní chci povídat víc.
Vybavuji si, že jsem v publiku zaslechla, že někomu výrazem zpěvu připomíná Auroru a přemýšlím, jestli na její popularitu v Česku bude mít dnešní koncert podobný efekt. Obávám se, že ne, její kouzlo, které je nezpochybnitelné, bohužel v danou chvíli nepůsobilo tak silně.
O dechovce z Bavorska si nemyslím, že by její vystoupení na hlavní stage před OneRepublic bylo velkým přínosem, pojďme tedy k hlavní hvězdě dne. Její oznámení bylo překvapivé. Ano, na Colours už hráli velké popové hvězdy. Ano, Ryan Tedder je velmi úspěšný hitmaker. Ano, tato americká kapela, jejíž skladby jako Counting Stars nebo v poslední době třeba I Ain’t Worried, jež zazněla v novém Top Gunu, zná celý svět, a i zde má mraky fanoušků. Já se na ně vlastně těším. Loni mě nenapadlo na jejich koncert v O2 areně jít, ale jsem zvědavá. Třeba to bude strhující show. Byla. Uprostřed. Chvíli. Nebylo jim příliš co vytknout.
Tedder si publikum získával slušnou češtinou vycházející z toho, že zde žije část jeho rodiny, a tak sem z Colorada poprvé zavítal prý dokonce dřív, než začal řídit auto. Na začátku koncertu slibuje publiku hity, protože jsou v Ostravě poprvé. A drží se toho, i když zas až takový ten efekt, kdy by člověk zjistil, že zná vlastně úplně všechno, OneRepublic nemají. Unikátní moment nastane ve chvíli, kdy Tedder, který píše písničky i pro jiné interprety a mírně řečeno, se mu v tom dost daří, zařazuje úryvky písní, na kterých se autorsky podílel. Vysvětluje, že se tomu dlouho bránil, ale nyní se rozhodl trochu pochlubit.
A tak u piana zpívá například Halo od Beyoncé, Burn od Ellie Goulding, o které mu nikdo neprozradil, že ze zdravotních důvodů nepřijede. Padají jména jako Miley Cyrus, Ed Sheeran, Taylor Swift, Katy Perry nebo Paul McCartney. Po této vsuvce se koncert docela rozjíždí – Lose Somebody, Runaway a I Ain’t Worried mají dost spád a energii. Na tomhle koncertu byla hodně sympatická jeho jednoduchost. Jasně, doprovázely ho hezké projekce, ale jinak se nesnažil zapůsobit vůbec ničím jiným než písničkami.
Smyčce vyvolávaly celkem emoce a člověk průběžně uznával, že zapomatovatelné melodie skládat umí. Hned napodruhé už by to člověk asi uměl odzpívat celé. Byl to vlastně sympatický koncert, ale nemyslím, že by zanechal velkou stopu v lidech, kteří už nepřijeli jako fanoušci OneRepublic. Strhující show to nebyla. Doufám, že v dalších dnech zde narazím na daleko silnější hudební zážitky, tak jak se mi to na Colours of Ostrava mnohokrát stalo.