O pár let později mu patřila rovnou druhá největší stage. A pohled dal davu pod ním jasně najevo, že už dávno nehraje jen pro úzkou skupinku věrných, ale sebevědomě oslovuje masy. Kromě své zavedené a energické show s sebou navíc přivezl i slunce a festivalové nebe se konečně vyjasnilo. Na celkově už dost rozčvachtané a blátivé ploše před pódiem jsem sice v koutku duše čekal možná ještě o trochu masivnější účast, ale i tak se tenhle odpolední koncert nesl ve skvělém, uvolněném duchu. Sofian do lidí okamžitě napumpoval extrémní dávku energie, která je vlastně až fascinující a naživo strhne. Jeho tvorba sice spadá do škatulky moderní pop music, ale právě na koncertech dostává mnohem ostřejší, rockovější a syrovější nádech. Tady musím vypíchnout rytmickou sekci. Zvuk táhli neskutečným způsobem dopředu bubeník Petr Hataš a David Kandler, jehož kytarové čarování dodávalo jinak popovým linkám ten správný festivalový drajv.
Samotný Sofian je od přírody perfektní a charismatický frontman, který přirozeně ví, jak pracovat s davem. K dokonalosti mu ale přece jen ještě pár důležitých krůčků chybí. Předně by si mohl s klidným svědomím odpustit tu zbytečně velkou dávku vulgarismů, lidi si na svou stranu umí získat i bez nich. Ušetřený dech a energii by pak mohl mnohem raději investovat do samotného zpěvu. Ten u něj ve své podstatě vůbec není špatný a barvu hlasu má skvělou, ale během hradeckého vystoupení to vokálně chvílemi docela pokulhávalo a ztrácelo na potřebné jistotě.
Když to celé sečteme, ačkoliv se pár objektivních nedostatků našlo, ve výsledku se jednalo o velmi sebevědomý koncert. Pokud bychom ho měli přímo srovnat s famózním vystoupením Bena Cristovaa o den dřív, tak na tyhle absolutní špičky domácí scény Sofian po kvalitativní stránce ještě úplně nedosáhl. Pořád jsme ale byli svědky skvělé a moderní show, která jasně dokázala jednu sympatickou věc: k tomu, abyste na obřím pódiu udělali pořádný mejdan, vám ve finále bohatě stačí jen tři šikovní muzikanti a žádná zbytečná pódiová komedie okolo.