.Spočívaly v tom, že hudební expert, nejčastěji redaktor nebo přispěvovatel do Melodie nebo Gramorevue, tu a tam objížděl kulturní domy nebo kluby mládeže a přehrával z gramofonu místním hudebním fanouškům muziku, o níž si myslel, že je dobrá a lidi by ji měli poslouchat. Nebo alespoň znát. Takže jistý druh osvětové činnosti.
Myslím, že s poslechovkami přišel jako první Jiří Černý někdy v roce 1971. Bylo to něco jako náhrada za populární rozhlasový pořad Houpačka, který připravoval a uváděl, než byl v roce 1969 zakázán. Za večer zahrál nějakých patnáct skladeb, které doplňoval různými informacemi a komentáři. Někdy to byly pořady tematické, třeba o Rolling Stones nebo o Osvobozeném divadle, jindy spíš magazíny na téma co se ve světě hraje.
Po Jiřím Černém začali dělat antidiskotéky i jiní a časem se dostalo i na mně. Nejdříve jsem je dělal v rámci Jazzové sekce a představoval tam hudbu značně avantgardního ražení. Všech sedm nebo osm posluchačů se po přednášce o improvizované hudbě, free jazzu nebo rockové elektronické hudbě obvykle odpotácelo domů s náběhem na noční můru, ale já odjížděl s pocitem, že semínko bylo zaseto. V druhé polovině osmdesátek už to bylo klidnější. Punk a nová vlna, kterou jsem pro posluchače vybíral, byly stravitelnější. Stejně si myslím, že většina posluchačů si pak o víkendu spravila náladu na nějaké místní „dýze“.
Příležitostné harcování – dělal jsem tak dvě poslechovky měsíčně – mělo svůj zaběhaný rytmus. Ve čtyři jsem končil v práci, před vchod předjel Ivo Pospíšil se svým ojetým autem (já neměl ani řidičák, ani auto) a vyrazili jsme tak, abychom na místě byli do sedmi. Počkal jsem, až se všichni sejdou a místní aktivista zapojí gramofon (párkrát žádný gramec nebyl, protože si pořadatel myslel, že si ho přivezeme sebou) a nějaké dvě, dvě a půl hodiny jsem pouštěl muziku, jakou do té doby neslyšeli. Vnímal jsem to jako poslání. Za pořad jsem totiž obvykle dostal jen stovku a řidič cestovné.
Nedávno jsem procházel staré diáře a díval se, kde jsem všude Desky pro otrlé, jak se můj pořad jmenoval, měl. Na severozápadě jsem se několikrát dostal až za Karlovy Vary do Sokolova, hodně jsem se objevoval v Severních Čechách – Most, Litvínov, Teplice a podobně byla města zaslíbená, často přišlo na řadu Brno a Ostrava. Zato směrem na jih jsem se dostal nejdál do Příbrami.
Když se to tak vezme, ten rozvrh měst něco naznačuje. Severní Čechy, Severní Morava a Brno, to jsou dodnes hudebně nejaktivnější oblasti republiky. Zásluhu na tom nemám, ale nejspíš je tam nějaká ideální půda, z níž ten zájem o muziku roste. Dobré téma pro nějakého budoucího sociologa hudby.
Po listopadu 1989 antidiskotéky skončily. Obchody začaly překypovat zahraničními deskami, vyšlo i to z české tvorby, co předtím vyjít nemohlo, a informačních zdrojů byla najednou přehršel. Éra antidiskoték skončila tak, jak začala. Posledním, kdo je ještě ve velkém dělával, byl zase Jiří Černý. Ale to už nebylo o hudbě, ale o setkávání s velkou osobností. Víc beseda než přehrávání hudby.
O Antidiskotéce Jiřího Černého existuje jedna kouzelná historka ze začátku devadesátých let. Měl pořad někde na Moravském Slovácku. Vešel do sálku a tam všichni v krojích! Na plakátku bylo totiž napsáno, že vystoupí J. Černý a všichni si mysleli, že jim přijde něco vyprávět největší folklorní hvězda té doby Jožka Černý. Nedorozumění se brzy vysvětlilo a jak mi Jirka vyprávěl, všichni se rychle běželi domu převléct, aby si pořad o Deep Purple vyslechli v civilu.