Všechno začalo před čtyřiceti lety, někdy v osmdesátém pátém, když náš kamarád Pavel přinesl do malostranské hospody U Bonaparta, kam jsme chodívali až pětkrát týdně (v pondělí a úterý bylo totiž zavřeno), otlučenou tubu, kterou objevil na ulici při nějakém sběru odpadu. Klukům se nástroj líbil, takže do měsíce si v bazarech pořídili za pár drobných podobně omlácené a skoro nefunkční trubky, eufonia a saxofony. Že dají dohromady dechovku!
Problém byl v tom, že nikdo ze základní pětice neuměl na nic hrát, což se projevilo hned při první společné zkoušce. Ale právě to bylo to nejzajímavější. Posílil jsem kluky přednáškou o podobných nehudebních skupinách v Anglii z konce šedesátých let a dodal desku německého levicově radikálního souboru Sogennantes LinksRadikales Blasorchester, který také experimentoval s nehudebními improvizacemi dechových nástrojů. Ideově potvrzeno a další cesta byla tedy volná!
Radikální dechovka Žloutenka hrála nejdříve na příležitostných večírcích naší party, které se konaly v malostranském klubu Rubín. V repertoáru měla široké spektrum skladeb od Do lesíčka na čekanou přes Rovnou, jó tady rovnou až po Yellow Submarine. Pekelným kvičením a troubením nástrojů jsem prováděl posluchače jako moderátor, ale tu a tam se připojil i někdo další, třeba imitátor řeči pro neslyšící při už zmíněném Rovnou, jó tady rovnou. Tak tomu bylo například při speciálně koncipovaném vstoupení, které doprovázelo četbu táborového deníčku jedné z členek naší party.
Žloutenka si časem vybudovala svůj fan club a vydávali jsme také xeroxový občasník pod názvem Karanténa, v němž se objevovaly zprávy o našich koncertních akcích. Mimo jiné i o prvním koncertě mimo Rubín, který proběhl při countryové seanci v jedné hospodě nedaleko krčské nemocnice. Kapela se tam setkala s nepochopením, protože všichni čekali country kapelu – a přišlo TOHLE! Nestihli jsme ani sbalit nástroje a už nás hnali směrem ke Kačerovu! Ještě než jsme vběhli do právě přijíždějícího autobusu, stihl nějaký fanoušek rozšlapat Honzovi brýle. Ne že by to byla tragédie, stejně měly skla nastříkaná na žluto a nebylo přes ně skoro vidět.
(Zapomněl jsem dodat, že členové kapely vystupovali zásadně ve žlutém a někteří členové si kvůli tomu barvili i slipy nažluto.)
Sláva Radikální dechovky Žloutenka vyvrcholila v roce 1988, kdy jsem nastoupil jako redaktor do časopisu Melodie a stal se navíc dramaturgem alternativní scény na festivalu Rockfest, který probíhal v Paláci kultury, dnes zvaném Kongresové centrum. Do Melodie jsem s kluky udělal rubriku Jak to slyším, která vyvolala velký poprask jak mezi čtenáři, tak u nadřízeného orgánu a stala se důvodem pohovoru, ke kterému nás pozvali na kulturní odbor ÚV KSČ. O tom, jak to dopadlo, napíšu někdy jindy, jen dodávám, že když jsem tu událost popisoval Josefu Škvoreckému, smál se, až se za břicho popadal.
Na Rockfestu měla Žloutenka otevírat hned první den alternativní scény. S kolegyní Lenkou Zogatovou jsme se dohodli, že vystoupí, vlastně nevystoupí jako první. Spočívalo to v tom, že kluci chodili po Pakulu s nástroji v rukou a když se jich někdo zeptal, kdy budou hrát, říkali, že už přece hráli. Kupodivu z toho nebyl žádný průšvih, prý se dokonce někde objevilo kladné hodnocení jejich neexistujícího vystoupení.
Naposledy Žloutenka vystoupila na začátku listopadu 1989. To už padla Berlínská zeď a v Rubínu s námi navíc vystoupila jedna moravská figurka, která zpívala o tom, jak byla politickým vězněm na Ruzyni (všichni jsme přitom věděli, že seděl za neplacení alimentů), a na závěr jsme po Do lesíčka na čekanou sborově hymnicky zapěli „Polibte nám prdel, komunisti!“ Což se také do tří neděl stalo.