Marně televizní režiséři celá léta vysvětlovali, že playbackový záznam vyzní z pohledu diváka líp než deset dlouho dopředu naštelovaných mikrofonů. Navíc při časovém presu tehdejších živých televizních přehlídek a estrád by se věci nedaly dostatečně rychle přestavovat z jednoho nazvučení na druhé.
V té době už playback s velkou opatrností používaly i ty největší světové hvězdy. Například Paul Simon měl u míchacího pultu připraveno hvízdací sólo v písni Me and Julio Down By The Schoolyard. Existuje přece řada různých, na umělci nezávislých důvodů, proč najednou člověk nemůže našpulit rty a pískat.
Těch důvodů valem přibývalo. Koncerty středního proudu se časem měnily napůl v pohybově náročné show, ve kterých zpěváci a zpěvačky dominovali v hlavních tanečních rolích. To se prostě nedalo udýchat, ale divák za své peníze chtěl, aby to, co v sále uslyší, bylo přinejmenším na úrovni desky, kterou má doma. Důležitým důvodem k playbacku bylo i šetření umělcových hlasivek. Nejen lasvegaská show, ale i mnohá celoroční turné čítala pět i více koncertů týdně. A taky když pořádně fučí někde na stadionu, také je praktičtější alespoň někdy pustit playback, než aby ten vítr chytaly mikrofony.
Do toho přišly nové technologie a ty daly čistému, nezkreslenému zpěvu první smrtelnou ránu. Hlavně hiphopeři začali používat přímo na pódiu různé triky – začalo to talk boxem a vocoderem. Dnes se s pomocí počítačů vyrábějí různé pitch correction a auto-tuningy, které zkreslí umělcův hlas natolik, že playback je proti tomu hadr. Neoceníte ani zpěvákův hlas, ani pěveckou techniku. Nemluvě o tom, že v řadě případů nedoprovází rappera nějaká kapela, ale předem nasamplovaný syntetický backing track, což je v podstatě také playback.
S nástupem AI jdou věci ještě dál. Už se objevují produkty, které jsou schopny opravovat i úplně falešný zpěv. Software AutoTune 2026 nebo Waves Tune Real-Time to prý už bez problémů dokáže. Zpěvák zazpívá tón do mikrofonu, signál bleskově putuje do počítače, algoritmus spočítá jeho frekvenci a přetáhne tón na nejbližší správnou notu v dané tónině. To celé zhruba za 2,5 milisekundy, takže posluchač nic nepozná a libuje si, jak jeho oblíbená hvězda krásně zpívá.
A to jsme teprve na začátku! Tyhle posuny svádějí k různým formám futuristického fantazírování o budoucnosti populární hudby. Třeba už brzy bude každý moct zpívat jako Karel Gott.
Ještě před dvaceti lety jsme obdivovali pěvecké a muzikantské výkony. Budeme stejně tak obdivovat i kreativitu muže u míchacího pultu?