Člověk časem dospěje do věku, kdy začíná myslet na poslední věci. Závěť a tak podobně. Hudební kritik musí začít také myslet na to, co mu zahrají, až bude před přáteli a pozůstalými ležet v bedně. Není to snadný úkol, protože i na poslední cestě do ohniště musí zachovat dekor, aby ho kolegové neznectili. Vlasák to zvládl dokonale, ale Jirkovi Černému se to moc nepovedlo. Hudební výkony live nic moc a ještě nám nakonec kazatel řekl, že všichni skončíme v pekle. Asi má pravdu, ale kdo to má v takové chvíli poslouchat. Vlasákova cesta byla fakt vznešenější.
I já už jsem se dostal do věkového pásma, kdy bych měl myslet na svůj funerální mix. A řeknu vám, že není nic těžšího. Za svůj život jsem slyšel neuvěřitelnou spoustu hudby. Fandil jsem mnoha žánrům. Líbily se mi stovky, možná tisíce skladeb. Ale sakra, co z toho vybrat, aby mi to udělalo v penále dobře a zároveň aby návštěvníci ocenili můj vkus? Mám se vrátit do minulosti a vybrat něco z mého mládí? Něco hudebně „hoch“? Nějakou avantgardu, která by hosty vyhnala z obřadní síně, ale vyzněl bych jako opravdový nekonformní chlapák? Něco superaktuálního, abych ukázal, že jsem byl až do poslední chvíle „in“? Něco, co se ode mě čeká, nebo naopak nečeká?
Trápím se tím v bezesných nocích před Dušičkami. Dokonce jsem chvíli uvažoval o pohřbu bez obřadu. Už jsem vytvořil čtyři seznamy a všechny jsem odvrhl. Došel jsem ke zjištění, že bych dokázal udělat pohřební playlist pro všechny své známé a blízké (a ve dvou případech jsem to bohužel i zrealizoval), ale pro sebe pořád nic, co by z mého pohledu připadalo v úvahu, co by přiléhalo, a přitom to bylo důstojné. Už se mi z toho stala zábava.
Ale jak ty seznamy v posledních týdnech procházím, zjišťuji, že skoro ve všech je jedna stejná píseň. Jelen, Pavlica a Hradišťan – Miluju tě. Třeba jsem takhle konečně našel první píseň do svého definitivního funebrálního mixu. Tak ještě najít dalších cirka sedmnáct minut.
Sedmnáct minut z milionů hodin existující hudby!