Kdyby nebyly mezi písněmi tak dlouhé prostoje!
V Čechách je už dlouhá léta zvykem, že se kašle na celkovou prezentaci vystoupení. Nechci všechno svádět na dobu před rokem 1989, kdy byly soubory svými zřizovateli tlačeny do takzvaných komponovaných pořadů, kdy se mezi písněmi recitovalo nebo strnule řečnilo. Mohlo by se říct, že tohle bylo vzpourou neformality proti takovým uměle zkonstruovaným projektům. Ale spíš se domnívám, že potíž je v neschopnosti týmu kapely dívat se na své vystoupení očima příjemců. Očima návštěvníků koncertu.
Tím pádem dokonce i špičkové soubory mají blbě sestavený program bez smyslu pro gradaci. Dva ploužáky za sebou jim osobně samozřejmě nevadí, i když je pozorovateli evidentní, že uprostřed druhého už publikum vadne. Nebo průvodní slovo je na úrovni zvláštní školy. Nebo třeba kytarista bezdůvodně obrácený zády k publiku. Někde to viděl v klipu, ale nepochopil souvislosti. A nejhůře ze všeho – mezi písněmi se minutu i víc nic neděje.
Sál se při nějaké skladbě začíná hýbat, užívá si muziku, atmosféra stoupá a najednou pauza. Kapela před každou další skladbou dlouze ladí, basák úplně zmizí z pódia (asi se šel vyčůrat), zpěvák bezradně pokašlává a stojí tam jako dřevo, klávesák mává rukou, že si ještě musí upravit sedátko… A zase spadl řetěz!
U té první kapely, kterou jsem slyšel, to vyznělo tak nepříjemně, že jsem si na tu druhou nachystal stopky. Schválně, kolik času tyhle díry v jednom vystoupení zaberou! A výsledek? Za hodinu přes pět minut! Skoro deset procent doby! Alespoň že zpěvák při tom třikrát zmizel v zákulisí a nestál před mikrofonem jako tvrdý Y.
Řada takových souborů by si měla uvědomit, že nestačí mít jen vycizelované skladby, ale je třeba umět je interpretovat jako koherentní celek. Čili že koncert je v něčem podobný divadelnímu představení. Nebo dobře zabalenému dárku. Jak chcete. Není nutné, aby obsahoval nějaké zvláštní efekty, aby někdo exhiboval, ale koncert musí mít nějakou dramaturgii a hlavně spád. Prospěje to celkovému dojmu a dokáže to posílit charisma jednotlivých muzikantů i kapely. Protože není nic trapnějšího, než zpěvák postávající v koutě, zatímco se na scéně nic neděje, protože kytarista si zrovna přerovnává noty.