Dej mu pámbů dobré nebe, ale nebyl to zrovna úplně nejférovější podnikatel. Takový ten šíbr z devadesátek, který jel v nepříliš korektních kšeftech. Ale o tom nechci mluvit. Měl i druhou stránku. Viděl byznys a marketing hodně dopředu a z různých stran. Obdivoval jsem jeho předvídavost. Vzpomínám si třeba, že trval na tom, aby se webová stránka jeho rádia jmenovala casradio.cz a ne tak jak by všichni předpokládali radiocas.cz. Když jsem se ho zeptal, proč to proti všem zvyklostem protlačil, rozhodil rukama: „Ty bys chtěl, aby nám říkali rádi ocas?“
Ale chci vyprávět o jiné zkušenosti, kterou jsem s Pařízkem zažil. Radim slavil padesátku v jednom klubu ve Stodolní. To bylo v dobách, kdy tahle ulice byla na vrcholu slávy. Skoro v každém podniku hrála nějaká kapela. V tom našem dokonce cimbálová, a pokud mohu jako ne-expert soudit, byla vynikající.
O přestávce mezi hraním přišel k našemu stolu jejich primáš a dost se Radimovi podbízel. Cimbálovka se právě vrátila z účinkování na nějaké lodi ve Středozemním moři: „Máme v repertoáru aspoň pět set písní, a jestli chceš, zahrajem ti cokoli,“ holedbal se. „Fakt cokoli!“
„Víš co?“ povídal už trochu unavený a jeho kecy otrávený Radim. „Zahraj nám Smells Like Teen Spirit od Nirvany.“
„Jasně, spolehni se,“ primáš odběhl do šatny a v nezavřených dveřích jsme sledovali jeho gestikulaci, s níž něco vykládal kapele. Za pár minut už byli na pódiu a mezi dvěma lidovými písničkami jsem zaslechl typický riff z Nirvany. Vyznělo to skvěle! Kdyby to Kurt Cobain slyšel, nikdy by nechtěl umřít.
„Kluci, tohle je důležitý,“ dodnes slyším Pařízka, jak po téhle produkci povídá kolegům: „Dobrá skladba je prostě dobrá skladba, jen je důležitý, do jakýho kabátu a jak ji zabalíte.“
V té chvíli jsme z Radimových úst slyšeli slovo Boží.