Co se stalo? Nic zvláštního – dechovka odchází se svou generací posluchačů kamsi do hudebního muzea. Když jsem se zabýval na začátku devadesátých let prvními hudebními výzkumy, dechová hudba byla nejoblíbenější mezi posluchači ve věku čtyřicet až padesát let. O deset let později byl vrchol popularity už ve věkové skupině padesát až šedesát let a kolem roku 2010, kdy jsem si dechové hudby všímal naposledy, silněji bodovala až mezi šedesátníky a staršími. Jak odchází generace, odchází s ní i její oblíbená hudba. Neplatí to jen o dechovce, podobným způsobem odchází například i trampská hudba a pomalu i česká country. I věk těch, kdo poslouchají rock, se pomalu posunuje do vyšších sfér. Tak to prostě chodí.
Všechny tyhle dnes už klasické žánry populární hudby mají něco společného. Přestaly se vyvíjet. Stal se z nich skanzen. Možná, že to teď čeká právě i ten rock.
Kdysi bigbítová mládež, tedy část mé generace, možná dokonce řekne úpadku dechovky zaplať pámbů, protože jestli jsme v šedesátkách a sedmdesátkách něco hudebního nenáviděli, byla to dechovka. Bolševická kultura, která mohla všechno, zatímco námi milované kapely s elektrickými kytarami šly od maléru k maléru. Když se chlapi poprali při dechovce, nic se nestalo, když se kluci poprali při bigbítu, byl z toho průser kosmických rozměrů.
Co na ní komouši viděli? Mám na to svou teorii. Člověk většinou vyrůstá na tom, co poslouchá mezi dvanáctým a pětadvacátým rokem. Co asi nejvíc letělo v letech dospívání tehdejšího ministra kultury Milana Klusáka (ročník 1923) anebo vedoucího odboru kultury na ÚV KSČ Miroslava Müllera (ročník 1926)? Karel Vacek, Josef Poncar, Jaromír Vejvoda. Ne že by tihle muzikanti komunisty milovali, Vejvoda dokonce mezi lety 1948 a 1955 nesměl vůbec hrát a pracoval v továrně jako skladník, ale jejich hudba se rudým papalášům líbila od pubertálních let.
Nebyl to samozřejmě jediný důvod. Dechovky byly flexibilní. Žádné převážení klavírů a někdy ani stěhování bicích. Byly jakýmsi pokračováním umírajícího folklóru a tudíž i určitého národovectví, s nímž se po válce v kulturním prostředí pracovalo, byly břeskné a optimistické. I na pohřbech…
To všechno naše generace odmítala. A po ní i ty následující. Časem se u dalších generací odpor vyměnil za nezájem. U těch nejmladších je dechovka něco až exotického.
Přicházíme s úhynem dechovek o něco důležitého? Ať máme tuhle hudbu rádi nebo ne, každá taková ztráta je ztrátou kulturního bohatství. Dechovky měly navíc jednu velmi důležitou vlastnost – byly významným nositelem regionality. Úplně jiné byly dechovky z Plzeňska, z Budějovicka, slovácké kapely nebo hornické soubory z Ostravska. A ta lokálnost má i další význam. Najdeme obce, kde je místní dechovka spolu s hasiči jediným prostředkem, který stmeluje občany.
Tím, jak se začíná díky médiím i dopravě rozmazávat rozdíl mezi městem a venkovem, který tu byl ještě na začátku devadesátých let, se ale mění i takzvaný venkovský vkus. Splývá s tím městským. Nedávno jsem kdesi četl, že na velké koncerty do O2 areny jezdí až padesát procent návštěvníků z venkova.
Inu, tak to je.