Koukat do ohně a zpívat s přáteli je jedna z nejkrásnějších věcí vůbec. Děje se to i na Rock for People. Občas berou kytaru do ruky běžní návštěvníci, jindy k táboráku zasedne třeba zpěvák Divokýho Billa nebo Vypsané fixy. O tuhle možnost se na festivalu stará jeho spoluzakladatel Petr Fořt.

Odpoledne posledního dne Rock for People 2026 zahrála floridská kapela Alter Bridge. Vedle headlinera Iron Maiden šlo o jedno z nejlákavějších jmen nedělního programu. Floridská čtveřice Myles Kennedy, Mark Tremonti, Brian Marshall a Scott Phillips doručila strhující rockový zážitek.

I na malých pódiích festivalu Rock for People je možné potkat spoustu zajímavé muziky. Osobně pestrosti dramaturgie menších scén hojně využívám a takové „menší“ koncerty hodně rád navštěvuji.

Nu‑metal rozhodně neřekl své poslední slovo! Možná na chvíli usnul, aby nabral dech, ale v posledních několika letech zažívá na scéně zřetelnou renesanci. Vděčíme za to především nové vlně kapel z britských ostrovů, které se tohoto specifického a často vysmívaného žánru ujaly s obrovským respektem.

Americká hardcore formace Knocked Loose si z aktuálního turné, kde po světě předskakují Metallice a Gojiře, odskočila na Rock for People, aby tu dál šířila dobré slovo o Bohu a lásce. Jen tedy v trochu, řekněme, netradičním a potem nasáklém podání.

Toho, co mizí pozvolna, si člověk nevšímá. To platí i o dechovce. Ještě v sedmdesátých letech masově nejoblíbenější hudební žánr se už v médiích nevyskytuje a co tak slýchám, zaniká i v živé podobě. Řada souborů v posledních letech skončila nebo je jen minimálně aktivní.

Heavymetaloví veteráni Iron Maiden zakončili letošní Rock for People. Ve dvouhodinovém setu se vrátili do 80. let a nabídli skvěle zahrané i zazpívané hity, rarity a epické metalové opusy.

Legendy britského heavy metalu Saxon se do harmonogramu posledního dne Rock for People náramně hodily. Zařadit je na stage těsně před monstrózní vystoupení Iron Maiden, tedy těch nejhlavnějších hvězd celého ročníku, byl od pořadatelů velmi chytrý a logický tah. Zafungovali zkrátka jako ten nejlepší možný žánrový předkrm.

Tentokrát si na chvíli odložím odstup hudebního kritika a budu trochu víc osobní, možná až sentimentální. Pokud mám totiž v paměti zalovit a vytáhnout úplně první kapelu svého dětství, volba padne naprosto neomylně na Alici s Danem Bártou za mikrofonem.

Po konci vystoupení headlinerky Halsey byly v programu na výběr dvě lákavé varianty – britské kytary Petea Dohertyho s Babyshambles a nizozemský symfonický metal Within Temptation. V redakci jsme se takticky rozdělili a já – stejně jako většina festivalových návštěvníků – vyrazil na druhou z možností.