Poslední den letošního Brutal Assault festivalu začal pro mě neuvěřitelně brzy. Přestože to byl závěr celé akce, právě tenhle den přinesl nejvíc překvapení a emocí, ze kterých budu – troufám si tvrdit nejen já – čerpat ještě dlouho. Zážitků bylo tolik, že reportáž z posledního dne přinášíme na dvě části.

V pátek 8. srpna slunce pere do ranveje a pojezdové plochy trenčínského letiště od rána. Máme už za sebou předkrm v podobě úvodní vatry, u níž se sešli první návštěvníci i hudebníci, ale až teď se otvírá celý areál. Zahájení je velkolepé, stejně jako vrchol dne – francouzský taneční kult Justice.

Třetí den festivalu Brutal Assault se podepisuje naplno. Nohy jsou těžké jako olovo, někteří návštěvníci mají kůži spálenou doruda a každý nádech přináší do plic jemný prach, který se vznáší nad pevností jako neviditelný závoj. Ale chuť na další koncerty? Ta je pořád obrovská.

Druhý den osmadvacátého ročníku prestižního metalového svátku Brutal Assault ukázal, že i když si myslíte, že už vás nic nepřekvapí, Josefov vás rychle vyvede z omylu. Vedle očekávaných gigantů jako francouzská Gojira, domácího fenoménu Gutalax nebo hvězdně obsazeného projektu Blood Fire Death, který oživil odkaz Quorthona a legendárních Bathory, přišla i dávka nečekaných zvratů, momentů naprosté euforie a pár studených sprch.

Nic naplat, není nad to, když hiphopera doprovází živá kapela. Všechno je najednou víc autentické, víc kontaktní, víc barevné, víc energické. Kato a jeho Prago Union patří už nějakou dobu mezi průkopníky trendu, v němž umělé beaty nahrazuje funkující parta, ve které se kromě základní čtveřice muzikantů najde místo i pro DJe a saxofon.

Trenčínské letiště pod hradem Matúša Čáka Trenčianskeho, dominantou středního Pováží, uvítalo 14. ročník festivalu Grape. Každý rok akce vyhlašuje festivalové téma. Letos je mottem, které určuje i dobrovolný dresscode návštěvníků heslo GO GO GO! tedy sport. Tím se festival, který odstartoval 7. srpna setkáním u ohně, liší od ostatních.

První den 28. ročníku jednoho z nejprestižnějších metalových festivalů v Evropě a předchozí warm‑up party jsou minulostí. Oba dny byly vskutku hudebně výživné i bohaté na zážitky.

Ťupíci. To slovo mě praštilo do očí ve frontě v samoobsluze. Čekám na placení a projíždím titulní stránky časopisů u pokladny. Nejdřív se usměju na Báru Polákovou, která je na obálce vytisknutá po boku Marka Adamczyka a Jana Ciny, pak přihazuji časopis k nákupu.

„Jéžíš, ta má prdu,“ zahýkala nadšeně asi padesátiletá sousedka, když se písničkářka a šansoniérka Rozálie dostavila na pódium ve svých typických samodomo šatech ze záclonoviny. „A hele, von ten jeden s ní hraje na pilu!“ Pak už mlčela a bylo znát, že ji Rozáliiny písně berou.

Zpěvák a rapper Calin vydal první album svého alter ega jménem Skippy McDippy. Spíš než na zpívavé refrény a rapový sound zde sází na kytarové party a melancholii. Ta se jako červená niť line celým projektem. Ačkoliv mám radši sebevědomého Calina než zádumčivého Skippyho, nedá se říct, že by nové album bylo nezábavné.