Kapele Turbo i jejím fanouškům se splnil kdysi nepředstavitelný sen. Nejen, že kapela má zahraničního producenta, ale dokonce slavného Kissáka! Spolupracoval na písni Vidím tu lásky svý stát.

Tak jsem bloumal muzeem rádií a gramofonů v pražském klubu Doupě a říkal si, kolikrát se za posledních sto padesát let změnily hudební nosiče. Věřte nebo ne, každý ten nosič se výrazně podepsal i na hudbě a jejích formátech.

Slyšel jsem vyprávět rozkošnou historku. Blue Effect hráli někdy kolem roku 2010 v jakémsi klubu a Radim Hladík zpozoroval, že v první řadě mezi diváky je nějaká dívka, která mu nadšeně mává a posílá na dálku hubičky. Po koncertě ji vyhledal celý natěšený dívčím zájmem a zeptal se, co jí k tomu líbání na dálku vedlo. „Takovýho dědečka bych chtěla mít!“ zněla odpověď.

Mr. Symarip, v Evropě jedna z nejznámějších postav jamajského stylu ska, rozpálil návštěvníky Malostranské besedy doběla. Dupot a jásot tanečníků musel být slyšet až na náměstí, až ke stanici dvaadvacítky.

V rámci Prague Sounds předvedl bubeník Nate Smith spolu se svými třemi kolegy devadesátiminutovou smršť v podobě originálního mixu elektrického jazz‑rocku s funkovou hudbou a elektronikou. Oslavil při tom ani ne čtyřiadvacet hodin starou zprávu, že byl právě nominován na cenu Grammy v kategorii Alternativní jazz za své poslední album Live Action.

Stalo se to v šedesátém třetím. Bydleli jsme v tiché ulici nedaleko bubenečského hřbitova a já chodil zrovna do šesté třídy. Náčelníkem nás, kluků z jedné ulice, byl nějaký Láďa Svačina. Byl to divný šéf party.

Lucie Bílá natočila sympatické, do vnitřního světa zahleděné album, které určitě silně osloví většinu jejího ženského publika, jež se jako ona pozvolna blíží do vyrovnaného věku a hledá nové životní hodnoty. Zachovává ale zároveň pocit nadčasovosti. Věci, o nichž zpívá, se mohou stát v každém věku.

Tuhle jsme se potkali s Ondřejem Soukupem na vystoupení Jordana Haje a Emmy Smetany. Ještě než koncert začal, povídali jsme si o tom, že v podstatě za každou písničkou je nějaký příběh, který prožil nebo slyšel vyprávět její autor. Nikdo z nás netušil, že za pár minut narazíme na příklad, který tuhle tezi potvrdí.

Poslední slova, to je literární kategorie non plus ultra. To, co řeknou slavné osoby, než natáhnou brka.

Pavol Hammel konečně zase jednou přijel do Prahy a v Divadle U Hasičů dal svým zarytým příznivcům devadesátiminutovou dávku solidní muziky.