Terezie Kovalová je vynikající violoncellistka, známá mimo jiné z nahrávek Davida Stypky, Vladivojny La Chia, Borise Carloffa, Zvířete jménem podzim. Na alternativní scéně proslula jako členka Calm Season a dalších projektů. Teď se konečně rozhodla pro sólovou dráhu – za měsíc jí vyjde první album Zinka. Spolupracuje na něm s producenty Pjonim a Aid Kidem. Vydání debutu předchází singl Orfeus. Jestli bude celá deska jako její předskokan, je na co se těšit.

Éra idealistů je u konce. Dorostla generace podnikatelů v hudbě, která chce mít všechno pod kontrolou a nejvíce se bojí demaskování. Dobře je to patrné na české hiphopové scéně.

Od dob filmu Hoří má panenko mají české plesy trochu jinou image než třeba plesy ve vídeňské opeře. U nás jich bývalo odjakživa hodně. Pro své maturanty je pořádaly střední školy, konaly se plesy národnostních menšin, hasičů, sportovních jednot. Prostě, plesala kdejaká zájmová skupina.

Vždycky, když se blíží nějaké hudební ceny – Slavík nebo Andělé – vystartuje někdo s tezí, že se bez toho cirkusu obejdeme. Mnozí namítají, že se v takových anketách švindluje. Dnes to ale není pravda.

Klavírní cyklus Leoše Janáčka Po zarostlém chodníčku patří mezi skvosty české klasické hudby 20. století. První řada, složená z deseti skladbiček v délce jedné až skoro čtyř minut, napsaná v letech 1902 až 1908, je zajímavá tím, že – na rozdíl od řady druhé – skladatel pojmenovává každou kompozici. Proč? Na to se pokusím odpovědět.

V novinách se objevila zpráva o smrti jistého hudebního skladatele a politika. Informovala mě o tom moje kamarádka se slovy: „Tak už to má ten prasák za sebou.“ Vylezlo z ní, že před mnoha lety jako absolutně nezkušená nezletilá dívčina vyrazila na koncert jeho skupiny Maximum, ve které zpíval její dvoumetrový dětský idol.

No, tak „nová Lucie“ má konečně venku první singl z připravovaného alba, které má vyjít někdy na podzim. Nečekejme žádný zázrak, staré psy novým kouskům nenaučíš. Hlavní skladba navíc zní trochu povadle. Rádiový hit to ale bude.

Rozálie mně tuhle s úsměvem upozornila, že v recenzi na její desku mám droboučkou chybičku. V citaci jednoho jejího textu cituji místo verše „žezlem srdce probodlý ví, kdo je jeho král“ slova „že zlem srdce probodlý ví, kdo je jeho král“. Jen jedna skoro neslyšitelná pauzička ve větě a smysl textu je najednou jiný! Bez bookletu v ruce na to nepřijdeš.

Vždycky, když Headliner slaví narozeniny, najdu si chvilku, abych popřemýšlel, jak a kam dál v příštím roce se svým psaním. Je to něco jako odrazový můstek k úvahám o práci hudebního žurnalisty. Tentokrát jsem došel k názoru, že je čas na zamyšlení o roli recenzí. Píšu je už od začátku osmdesátých let a dost jsem s nimi zažil. Počínaje jedním osmdesátkovým popovým klanem, který mi ze msty volal v noci a vyhrožoval, že mě zničí, a konče umělci, kteří měli pocit, že jsem je málo pochválil.

„Dnes vám chci povědět něco o prvním drogovém songu v historii české pop music. Nebyl ani od Hudby Praha, ba ani od pověstných aktivistů z devadesátek Ser Un Pejalero,“ píše Josef Vlček ve své glose.