Dnešní téma bude poněkud šťavnaté. Tak tomu u parodií bývá. Definice parodie je poměrně jednoduchá – přetvoření původního obsahu do směšné podoby. U románů i u filmů je to jasné, ale málokdo si zatím všiml toho, jak vypadají parodie v populární hudbě.
V historii českého rocku existovala jediná éra, kdy hudba určitého hudebního okruhu měla světový rozměr, éra undergroundu ze sedmdesátých let. Když se jeho lounský věrozvěst Vladimír Drápal rozhodl uspořádat přehlídku souborů, které se k tehdejšímu undergroundu hlásí, spousta lidí zapochybovala, zda to ještě někoho zajímá. Opak byl pravdou.
Jsou tomu asi dva roky, co se u mě zastavil jeden můj jen o trochu mladší kolega, britský hudební novinář a projevil zájem poslechnout si, co se u nás hraje. To je poměrně vzácný jev – Angličané a Američané většinou uznávají jen angloamerickou hudbu a o tu naši muziku jevili zájem leda kolem roku 1990, protože byli zvědaví, jak vypadal bigbít za komunistů.
Václav Neckář ve svých dvaaosmdesáti letech vyráží na turné! Zatím jen po Slovensku, ale v létě a na podzim má přichystánu řadu koncertů po českých zemích. Na současném turné ho už nebudou doprovázet Bacily, ale na jejich troskách sestavená skupina Přátelé.
Trvalo skoro šest let, než po albu Vůně trávy přišlo Švihadlo, třiačtyřicet let existující parta průkopníků českého reggae, s osmi novými písničkami pod názvem Něco se láme. „Dokazuje, že naléhavost se dá skloubit s tancem,“ píše Josef Vlček v recenzi desky, kterou kapela pokřtí 5. března v Rock Café.
Před několika lety, když jsem dělal porotce v jakési soutěži rockových kapel, se na mě po vyhlášení výsledků obrátila vítězná skupina s otázkou: „Co máme dělat teď?“ Poradil jsem jim, aby se začali dívat na svou partu jako na firmu, kde má každý své místo a svůj jasně daný honorář, když přijdou nějaké peníze, a hlavně ať si najdou nějakého spolehlivého ředitele a organizačního pracovníka podniku, manažéra. „Manažéra? Nikdy!“
Křest desky je pro kapelu vždycky velká událost. A když se křtí první nová deska po pětatřiceti letech, je to událost mnohonásobně větší. Sedmi a místy i vícečlenné Vítkovo kvarteto oslavilo svou novou desku Per to do mě, ať je po mně na koncertě v Lucerna Music Baru a pokud někdo čekal, že při takové události budou vzduchem létat prskavky a sál bude zamořen umělými dýmy, byl překvapen. Ale ne zklamán.
Shodou okolností zhruba ve stejnou dobu jako o film o Michalu Pavlíčkovi se objevil i další snímek o jiné, tentokrát brněnské legendě Synkopy 61. Režisér Jiří Vondrák natočil celovečerní dokument Beat Show – Synkopy 61 k šestašedesátiletému výročí vzniku skupiny.
Nejběžnějším způsobem, jak se člověk za komunistů dozvěděl o tom, že někde proběhne koncert nějakého nepříliš podporovaného nebo dokonce nežádaného hudebního tělesa, bylo zajít do některé z malostranských hospod, kde se takové zprávy rozbíhaly jako bubnování na tamtam někde v Africe. Jazz Q v Šárce? ETC v Miškovicích? Tuhle neděli v sokolovně u Mělníka? Vždycky bylo plno.
