Tak Lucie má za sebou první den pražských oslav 40. výročí svého založení. A jaké to bylo? Něco se povedlo, něco se spíš ne. David Koller o němž mluvili ještě na loňské tiskové konferenci, přítomen nebyl. Z jejich strany to bylo 125 minut tvrdé dřiny, slavnostního programu, jehož dramaturgii se snažili dotáhnout do poslední mrtě.
V posledním listopadovém týdnu se dostala na trh knížka Jiřího „George“ Kozla Ostnatej drát nenaladíš. Starší pamětníci českého bigbítu jméno George Kozel dobře znají. Fanoušky obdivovaný baskytarista prošel řadou pražských kapel šedesátých let a spolu s Radimem Hladíkem založil Blue Effect.
Čtou vůbec muzikanti to, co o jejich výtvorech píší hudební novináři? Vzhledem k tomu, že v posledních letech na ně nejsem zlý, tu a tam se z jejich reakcí dozvím, že to, co jsem napsal, si někdo z nich nejspíš na doporučení kamarádů přečetl. Takže obvykle sbírám úsměvy. Chápu, každý má radost, když slyší nebo vidí na sebe chválu.
Tak jsem bloumal muzeem rádií a gramofonů v pražském klubu Doupě a říkal si, kolikrát se za posledních sto padesát let změnily hudební nosiče. Věřte nebo ne, každý ten nosič se výrazně podepsal i na hudbě a jejích formátech.
Slyšel jsem vyprávět rozkošnou historku. Blue Effect hráli někdy kolem roku 2010 v jakémsi klubu a Radim Hladík zpozoroval, že v první řadě mezi diváky je nějaká dívka, která mu nadšeně mává a posílá na dálku hubičky. Po koncertě ji vyhledal celý natěšený dívčím zájmem a zeptal se, co jí k tomu líbání na dálku vedlo. „Takovýho dědečka bych chtěla mít!“ zněla odpověď.
V rámci Prague Sounds předvedl bubeník Nate Smith spolu se svými třemi kolegy devadesátiminutovou smršť v podobě originálního mixu elektrického jazz‑rocku s funkovou hudbou a elektronikou. Oslavil při tom ani ne čtyřiadvacet hodin starou zprávu, že byl právě nominován na cenu Grammy v kategorii Alternativní jazz za své poslední album Live Action.
