Letos uplynulo 35 let od začátku soukromého rozhlasového vysílání. Byl jsem u toho, a tak si živě vzpomínám na ideály, se kterými první rozhlasové stanice vysílaly. Na rozdíl od státního rádia, které do té doby exkluzivně pokrývalo rozhlasový prostor, jsme najednou mohli hrát kolik jsme chtěli zahraniční hudby a ani na žánru nezáleželo.

Jamaronu trvalo třináct let cílevědomé práce, než se prodral do špičky české rockové scény, ale singly z poslední doby, jako jsou Gambler, Utíkám a Přísahám, za tu dřinu stály. Kapela si definitivně vytvořila svérázný hudební jazyk, podle kterého je snadno rozeznatelná, a dostatek chytlavých písní, s nimiž může úspěšně utáhnout vyrovnaný samostatný koncert.

Mirai Navrátil se prý osobně postaral o to, aby bylo mé jméno vyškrtnuto ze seznamu pozvaných novinářů na chuchelský Mirai Summer Fest. Nejspíš proto, že jsem někde na jejich poslední opus nepsal nic moc oslavného. Netušil, že je to výzva...

Milý příteli, stěžuješ si, že my hudební novináři všechno škatulkujeme. Že tvoje kapela hraje prostě to, co hraje a je jí jedno, jestli je pop rock nebo folk rock nebo něco jiného.

Je tomu už 38 let, co na Valašském Špalíčku, který se každoročně konal ve Valašském Meziříčí, vystoupila nová místní skupina Mňága a Žďorp. Byli to takoví klouzkové sotva odrostlí pubertě. Tyhle časy teď připomněli v rámci letní koncertní série Prague Open Air.

Vypsaná fixa oslavila své 31. narozeniny v rámci přehlídky Prague Open Air v holešovickém Areálu7 a byl z toho návštěvnický rekord zatím jen krátce existujícího industriálního prostoru, obklopeného železničními tratěmi, nad nimiž dominuje komín, poslední zbytek holešovické elektrárny. Jak se dalo předpokládat, Fixa dokázala v takovém brownfieldovém prostoru emitovat kontrast - přirozenou, uvolněnou náladu. Na Fixích koncertech se nepředstírá a na nic nehraje.

Letní scéna na Vyšehradě je z valné většiny určena brilantním hereckým výkonům. Vystoupení slovenské zpěvačky Szidi Tobias bylo vzácnou výjimkou. Ostatně, Szidi je také herečka, takže do koncepce divadelního open airu, kde vystoupila 17. srpna, docela dobře zapadla.

Festivaly mají v sobě určité sociální kouzlo, jehož podstatou je být spolu. Naše mezilidské vztahy jsou víc a víc narušovány digitální komunikací. Chybí osobní lidský kontakt. Média a sociální sítě nás navíc rozhádávají, vytvářejí konflikty, ale tady na festivalu jsme jedna vlna, která přišla za společným cílem, za muzikou. I když…

V Praze odjakživa porůznu vznikaly lokální hudební scény. Nejslavnější byla samozřejmě ta bluesově orientovaná hanspaulská kolem hospody Houtyš, která dala české scéně Ivana Hlase, Ondřeje Hejmu, Bluesberry, Krausberry a řadu dalších.

Nic naplat, není nad to, když hiphopera doprovází živá kapela. Všechno je najednou víc autentické, víc kontaktní, víc barevné, víc energické. Kato a jeho Prago Union patří už nějakou dobu mezi průkopníky trendu, v němž umělé beaty nahrazuje funkující parta, ve které se kromě základní čtveřice muzikantů najde místo i pro DJe a saxofon.