K letošním pětasedmdesátinám si jazzový kontrabasista František Uhlíř udělal radost, když natočil a následně sám vydal album Coming Home.

Zpráva o tom, že tři roky po smrti vychází nová nahrávka Hany Zagorové, lehce zarezonovala českými médii, ale jádro informace je značně nepřesné. Především vycházejí skoro zároveň dvě verze nahrávky velké české pop legendy, jedna stará a jedna nově upravená.

Jedním z typických průvodních jevů populární hudby devadesátých let byly křty desek. Já vím, křty desek jsou běžné i dnes. Kapela někde na koncertech vytáhne v půlce koncertu cédéčko nebo elpíčko a nějaký host řekne něco chytrého, něčím desku poleje a hodí do publika. A je šlus, pokračuje se dál ve vystoupení. Nikomu nepřijde divné, že se křtí i na další štaci a tak třeba i třikrát.

Nedávno běžel v televizi pořad o vystoupení Rolling Stones na Strahovském stadionu v roce 1990. Mihl se tam úryvek z nějaké besedy hudebních publicistů a muzikantů, který proběhl před oním pamětihodným koncertem. Bylo to myslím mé první vystoupení v televizi. Nemohl jsem se na to dívat. Cítil jsem, jak tehdy ze mě doslova kapala tréma.

V roce 1989 jsem pracoval v časopise Melodie a náš šéfredaktor Honza Dobiáš přišel někdy na jaře toho památného roku s tím, že bychom měli zmapovat rockové hudební dění v regionech. Tak jsme se jednou s kolegou Vladimírem Vlasákem sebrali a vyrazili na několik dní na Ostravsko. To proto, že to odjakživa byla oblast rocku zaslíbená.

Někdy loni na jaře jsem se dočetl, že Havlovi dědicové z větší části prodali pražský palác Lucerna jedné podnikatelské firmě, která slíbila, že budovu včetně ikonického Velkého sálu konečně zrenovuje. Odhaduje se, že to přijde zhruba na miliardu. Zatím se nic neděje.

Letos uplynulo 35 let od začátku soukromého rozhlasového vysílání. Byl jsem u toho, a tak si živě vzpomínám na ideály, se kterými první rozhlasové stanice vysílaly. Na rozdíl od státního rádia, které do té doby exkluzivně pokrývalo rozhlasový prostor, jsme najednou mohli hrát kolik jsme chtěli zahraniční hudby a ani na žánru nezáleželo.

Jamaronu trvalo třináct let cílevědomé práce, než se prodral do špičky české rockové scény, ale singly z poslední doby, jako jsou Gambler, Utíkám a Přísahám, za tu dřinu stály. Kapela si definitivně vytvořila svérázný hudební jazyk, podle kterého je snadno rozeznatelná, a dostatek chytlavých písní, s nimiž může úspěšně utáhnout vyrovnaný samostatný koncert.

Mirai Navrátil se prý osobně postaral o to, aby bylo mé jméno vyškrtnuto ze seznamu pozvaných novinářů na chuchelský Mirai Summer Fest. Nejspíš proto, že jsem někde na jejich poslední opus nepsal nic moc oslavného. Netušil, že je to výzva...

Milý příteli, stěžuješ si, že my hudební novináři všechno škatulkujeme. Že tvoje kapela hraje prostě to, co hraje a je jí jedno, jestli je pop rock nebo folk rock nebo něco jiného.