Richard Müller umí překvapit. Tentokrát víc než příjemně. 13. června vydal první singl z připravovaného alba Slovenská strela. To by nebylo nic tak zvláštního, ale písničku Bla bla bla natočil se skupinou Banket.

V roce 1988 jsme byli spolu s Vojtou Lindaurem poprvé na Portě. Pracovně. On za Gramorevue, já za Melodii. Měli jsme z toho hrůzu, i když já o kapku menší, protože jako nekuřák jsem nemohl urazit pravověrné trampy, kteří zakazovali házet vajgly do ohníčku.

Skupina We Are Domi vydala na streamech letos už třetí singl. Po Underdog a Getaway přišla na řadu skladba If I´m Honest.

„Zastav mě, prosím tě, zastav mě, a nauč mě žít právě teď,“ zpívá Marek Ztracený na svém novém singlu unaveným hlasem. Ona celá písnička zní také trochu unaveně, jako kdyby ji on i kapela hráli v letním žáru. Přitom to ani zdaleka není letní hit, spíš smutná upomínka toho, že si někdy nedovedeme vážit přítomnosti.

Stage diving asi nemusím nijak vysvětlovat. Ale pro jistotu ho definuji jako specifickou aktivitu publika, založenou na skákání fanoušků z pódia mezi diváky. Ti ho pak odnesou vzduchem nad hlavami pár metrů za první brázdu. Prý ho vymyslel Iggy Pop.

Trvalo šest let než se objevilo (pravděpodobně) sedmé řadové album valašskomeziříčské kapely Elektrïck Mann s názvem Vážení přátelé. Z technického hlediska je asi nejkvalitnějším dílem, které kapela vytvořila.

Dnes bych chtěl něco napsat o jistém jevu ze zákulisí hudebního světa, i když jej často najdete také v řadě jiných odvětví. Říká se mu press release neboli česky tisková zpráva.

Nikdy není nic dokonalé. Každá změna sebou nepřináší jen výhody. Stává se, že zároveň i něco ztrácíme. Digitální streamovací služby udělaly hudbu dostupnou, rozšířily náš obzor o alba dávno už nesehnatelná, dovolily vytvářet si vlastní kompilace písní a spoustu dalších výhod. Jednou z daní, které jsme museli díky nim obětovat, jsou obaly desek.

Letní měsíce jsou plné koncertních akcí, a co si budeme povídat, je jich víc, než je atraktivních kapel, které mohou přilákat návštěvníky. To znamená, že od čtvrtka do nedělního dopoledne musí takové skupiny pojíždět od festivalu k festivalu, všude rozbalit svoje fidlátka, odehrát nějakých devadesát minut a jet zase dál.

Taky máte pocit, že se na české scéně nic neděje? Copak o tom, rapery se dají dláždit ulice, ale ti nesednou každému. Středoproudí zpěváci mají zase problémy s tím, aby jim někdo napsal chytlavou píseň, protože jinak si jich nikdo ani nevšimne. A písničkářů, ať už folkových nebo poprockových, kterých bývalo u nás vždycky dost, v poslední době nějak nepřibývá. Jako kdyby neměli co říct. Kde je zakopaný pes?