„Jéžíš, ta má prdu,“ zahýkala nadšeně asi padesátiletá sousedka, když se písničkářka a šansoniérka Rozálie dostavila na pódium ve svých typických samodomo šatech ze záclonoviny. „A hele, von ten jeden s ní hraje na pilu!“ Pak už mlčela a bylo znát, že ji Rozáliiny písně berou.

Okofest, který jako každý rok probíhal pár kroků od hlučící Husitské ulice, se konal na oslavu 32. výročí založení pověstné hippiesovsko‑punkové žižkovské hospody U vystřelenýho oka. Minifestiválek existuje už řadu let a má pověst přehlídky „opravdovýho bizáru“, ale tentokráte se co do bizarnosti účinkujících opravdu překonal.

Tak jsem tuhle vyrazil do Riegrových sadů na koncert IMT Smile. Na Slovensku je to fenomén srovnatelný s českou Lucií, ale v Čechách je to nejvíce podceňovaná slovenská kapela. Na místě to tak ale nevypadalo.

Teď v červenci slavím výročí. Šedesát let od chvíle, kdy jsem si koupil první desku. Už týden se dívám na stěnu svých cédéček, pouštím si Spotify a před sebou vidím ten svůj první sedmipalcový singl. Jednou prolezu hudební bazary, a jestli ho najdu, znovu si ho koupím. Ne proto, abych ho hrál, ale ze sentimentu.

Letní scéna pod Žižkovskou věží, svázaná především s Divadlem Kalich, je věnována především činohře a hudebních vystoupení je tu v porovnání s divadelními představeními pomálu. Nicméně vystoupení Ondřeje Havelky s patnáctičlennými Melody Makers patří k této scéně už tradičně a odehrává se v tomto prostoru každoročně. Letos, 23. července, ve spojení s Adamem Plachetkou.

Dostalo se mi do ruky CD skupiny Nevidim. Je to záznam loňského vystoupení v hospodě U Čiháků ve Vystrkově u Humpolce, které proběhlo na počest humpoleckého rodáka Ivana Martina Jirouse ve dnech, kdy by oslavil osmdesátiny. Třeba to byl nultý ročník každoročního festivalu Jirousův Humpolec podle vzoru Jiráskův Hronov nebo Neumannovy Poděbrady.

Pod slovem revival vnímáme něco, co je znovuoživením hudby nebo repertoáru někoho nebo něčeho, jež je v autentické formě už nedostupné. Revivalové soubory se to snaží co nejvíce napodobit.

Minule jsem se při úvaze nad proměnami Porty zmínil o tom, jak se folková scéna pomalu mění ve svérázný rock. Měl jsem k tomu dodat, že mezi sedmadvaceti soutěžními kapelami byly jen tři, které používaly kontrabas, zbytek - pokud něco podobného potřeboval – sázel na basovou kytaru.

„Tak jsme byli včera na Portě / A když jsme se vraceli cestou domů / Tak jsme viděli dřevorubce, jak porážej strom / A ten strom plakal...,“

„Proč bychom se báli na Prachovské skály…,“ osmiletý synek mé kolegyně při své oblíbené písničce kroutí hlavou: „Tohle vymyslel ten dědek?“ Jsme totiž na vystoupení Ivana Mládka: „Divný, co?“ Vzpomenu si na historku Petra Jandy. Děti se mu vrátily ze školy s Dej mi víc své lásky na rtech. „To jsem složil já,“ říká jim pyšný otec. A děcka krčí rameny, nevěří.