Poslední slova, to je literární kategorie non plus ultra. To, co řeknou slavné osoby, než natáhnou brka.

Pavol Hammel konečně zase jednou přijel do Prahy a v Divadle U Hasičů dal svým zarytým příznivcům devadesátiminutovou dávku solidní muziky.

Žebříčky, to je jeden z průvodních jevů, které doprovázejí populární hudbu odjakživa. Když člověk čte PR texty, které rozesílají najatí propagační pracovníci mailem na všechny strany, kolikrát se nestačí divit, kde, kolikrát a jak vysoko se jimi podporovaný umělec nebo skupina umístili. Zní to dobře, ale o čem to vypovídá?

„Nebi buď za to dík, že je ze mě bubeník,“ zpíval někdy v osmdesátkách ostravský zpěvák Petr Dudešek v písni Bubenické tango s dechovkou, která si nejdřív říkala Muzika bez kapelníka a pak Buřinky.

Kdybyste potkali někde na letišti v New Yorku Jamajčanku Donnoyu Drake, asi by vás nenapadlo, že je to významná představitelka rocksteady, hudebního stylu, jenž předcházel mnohem slavnějšímu reggae. Drobná černoška, co vypadá jako brýlatá úřednice, ale roztancovala v pátek 3. října Malostranskou besedu za doprovodu česko‑anglické sestavy Woodfield Rd All Stars, vedené Neilem Andersonem, zakladatelem ska/reggae labelu Original Gravity.

Když se to vezme, každý soubor je ve své podstatě přiznaná nebo nepřiznaná firma. Hospodaří si sama, má svého ředitele, organizačního pracovníka, možná i něco jako účetního. To je jedno, jestli ty funkce zastává někdo z muzikantů nebo nehrající osoba. Muzika je forma podnikání, i když kapela hraje třeba zadarmo. Ale jak tomu bylo v dobách před čtyřiceti a více roky, kdy soukromé podnikání bylo zakázáno?

K letošním pětasedmdesátinám si jazzový kontrabasista František Uhlíř udělal radost, když natočil a následně sám vydal album Coming Home.

Zpráva o tom, že tři roky po smrti vychází nová nahrávka Hany Zagorové, lehce zarezonovala českými médii, ale jádro informace je značně nepřesné. Především vycházejí skoro zároveň dvě verze nahrávky velké české pop legendy, jedna stará a jedna nově upravená.

Jedním z typických průvodních jevů populární hudby devadesátých let byly křty desek. Já vím, křty desek jsou běžné i dnes. Kapela někde na koncertech vytáhne v půlce koncertu cédéčko nebo elpíčko a nějaký host řekne něco chytrého, něčím desku poleje a hodí do publika. A je šlus, pokračuje se dál ve vystoupení. Nikomu nepřijde divné, že se křtí i na další štaci a tak třeba i třikrát.

Nedávno běžel v televizi pořad o vystoupení Rolling Stones na Strahovském stadionu v roce 1990. Mihl se tam úryvek z nějaké besedy hudebních publicistů a muzikantů, který proběhl před oním pamětihodným koncertem. Bylo to myslím mé první vystoupení v televizi. Nemohl jsem se na to dívat. Cítil jsem, jak tehdy ze mě doslova kapala tréma.