Nikdy není nic dokonalé. Každá změna sebou nepřináší jen výhody. Stává se, že zároveň i něco ztrácíme. Digitální streamovací služby udělaly hudbu dostupnou, rozšířily náš obzor o alba dávno už nesehnatelná, dovolily vytvářet si vlastní kompilace písní a spoustu dalších výhod. Jednou z daní, které jsme museli díky nim obětovat, jsou obaly desek.

Letní měsíce jsou plné koncertních akcí, a co si budeme povídat, je jich víc, než je atraktivních kapel, které mohou přilákat návštěvníky. To znamená, že od čtvrtka do nedělního dopoledne musí takové skupiny pojíždět od festivalu k festivalu, všude rozbalit svoje fidlátka, odehrát nějakých devadesát minut a jet zase dál.

Taky máte pocit, že se na české scéně nic neděje? Copak o tom, rapery se dají dláždit ulice, ale ti nesednou každému. Středoproudí zpěváci mají zase problémy s tím, aby jim někdo napsal chytlavou píseň, protože jinak si jich nikdo ani nevšimne. A písničkářů, ať už folkových nebo poprockových, kterých bývalo u nás vždycky dost, v poslední době nějak nepřibývá. Jako kdyby neměli co říct. Kde je zakopaný pes?

U nás v ulici přespával před vchodem do Žabky hodný bezdomovec. Měli jsme ho rádi, protože o to, co vyžebral, se dokázal s kolemjdoucími rozdělit. Dokonce mi jednou nabídl chleba se salámem, který mu hodinu předtím přinesla moje partnerka.

Blíží se máj, měsíc lásky. Bývaly časy, kdy se tvrdilo, že jedinou láskou správného rockera je jeho hudba, to ostatní je jenom fyzická záležitost. Čas ukázal, že je to o dost jinak, někdy dokonce úplně opačně, ale pro tentokrát se podržíme původní premisy.

Terezie Kovalová je vynikající violoncellistka, známá mimo jiné z nahrávek Davida Stypky, Vladivojny La Chia, Borise Carloffa, Zvířete jménem podzim. Na alternativní scéně proslula jako členka Calm Season a dalších projektů. Teď se konečně rozhodla pro sólovou dráhu – za měsíc jí vyjde první album Zinka. Spolupracuje na něm s producenty Pjonim a Aid Kidem. Vydání debutu předchází singl Orfeus. Jestli bude celá deska jako její předskokan, je na co se těšit.

Éra idealistů je u konce. Dorostla generace podnikatelů v hudbě, která chce mít všechno pod kontrolou a nejvíce se bojí demaskování. Dobře je to patrné na české hiphopové scéně.

Od dob filmu Hoří má panenko mají české plesy trochu jinou image než třeba plesy ve vídeňské opeře. U nás jich bývalo odjakživa hodně. Pro své maturanty je pořádaly střední školy, konaly se plesy národnostních menšin, hasičů, sportovních jednot. Prostě, plesala kdejaká zájmová skupina.

Vždycky, když se blíží nějaké hudební ceny – Slavík nebo Andělé – vystartuje někdo s tezí, že se bez toho cirkusu obejdeme. Mnozí namítají, že se v takových anketách švindluje. Dnes to ale není pravda.

Klavírní cyklus Leoše Janáčka Po zarostlém chodníčku patří mezi skvosty české klasické hudby 20. století. První řada, složená z deseti skladbiček v délce jedné až skoro čtyř minut, napsaná v letech 1902 až 1908, je zajímavá tím, že – na rozdíl od řady druhé – skladatel pojmenovává každou kompozici. Proč? Na to se pokusím odpovědět.